19.04.2014 18:57


Z popelnice do lednice na brněnský způsob

Autor: Maršovská Kristýna | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Na stole mi stydne lečo, které jsem si před chvílí uvařila. Zkoumám ho snad ze všech úhlů a přibližně tři minuty jsem strávila jeho očicháváním. Jsem blázen? Zřejmě ne, jen běžně nevařím z ingrediencí, které ještě před dvěma hodinami ležely v oprýskaném kontejneru za jedním z brněnských supermarketů. Sama jsem si je ulovila.

Nakupování v popelnicích. Tak by se krátce dalo shrnout to, co dělají lidé při dumpster divingu. Doslovný překlad tohoto anglického výrazu je potápění se v kontejnerech. Lidé, kteří se mu věnují, nejsou jenom bezdomovci, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale také „normální“ pracující nebo třeba studenti vysokých škol. Jedná se o specifický životní styl nazývaný freeganismus. Ten je založený na recyklaci potravin a výrobků, které už ostatní lidé vyhodili. Snaží se upozornit na plýtvání surovinami v dnešní konzumní společnosti. Do kontejnerů se často vyhazuje například zelenina, jejíž jedinou vadou je atypický tvar. Co není dobré pro většinovou společnost, je naopak více než dobré pro freegany. A tak za zadními vchody restaurací či u kontejnerů supermarketů občas můžete narazit na lidi, pro které je prohrabávání popelnic vyjádřením jejich životní filozofie.

Jarda s přítelkyní při dumpster divingu. Foto: Kristýna MaršovskáRozhodla jsem se prožít dva dny v jejich kůži. Můj plán je docela jednoduchý. Na první „nakupování“ chci vyrazit s někým zkušenějším, potom už si snad poradím sama. A tak si jednoho dne dávám sraz se známým Jardou na Konečného náměstí, odkud vyrážíme k jednomu supermarketu v Žabovřeskách. Jarda momentálně studuje doktorský studijní program. Dumpster diverem se stal zhruba před dvěma roky, když viděl jeden z dokumentů o tomto fenoménu. „Potom jsem to začal sám zkoušet a zjistil jsem, že v popelnicích nejsou jenom shnilé věci, ale i docela čerstvá zelenina, která se nijak významně neliší od té, kterou si můžeš koupit v obchodě,“ vysvětluje mi.

 

Doktorand, designéři a studentka žurnalistiky prohrabávají popelnice

Po cestě máme vyzvednout ještě dva Jardovy kamarády. Plná předsudků očekávám přinejmenším, jemně řečeno, přírodní typy. O to větší je mé překvapení, když mi Jarda představí stylově oblečenou a pohlednou módní designérku Petru a jejího přítele Davida. Petra má dokonce vlastní značku. Prohrabávání popelnic a oděvní průmysl mi nejdou příliš dohromady.  „Snažím se skloubit svoji životní filosofii s tím, co dělám. Třeba šiju šaty z jednoho kusu látky tak, aby nevznikal žádný odpad, popřípadě zbytky látek využívám k ušití něčeho nového,“ říká mi Petra, jak je možné pracovat v její branži a nestát se zároveň obětí konzumu, zatímco přicházíme k supermarketu. Kluci nejdřív chvíli vyhodnocují situaci a sledují, jestli poblíž není ochranka. Je „čisto“, a tak míříme k zadnímu vchodu obchodního domu. V jeho útrobách poblíž nákladní rampy jsou i kontejnery, které jsou cílem naší cesty.

 

Úlovek z mého prvního dumpster divingu. Foto: Kristýna MaršovskáNa řadu jako první přichází popelnice s pečivem. Je v ní pár baget s odlomenými rohy. Někdo nakupoval, odlomil kus a zřejmě zkusil, jak chutnají. Takto poznamenané pečivo putuje hned do koše a odtud do batohů dumpster diverů. David s Jardou mi nabízí část jejich úlovku. S díky odmítám. K takto vyhozenému pečivu ze dna popelnice ještě nemám důvěru. „My to děláme tak, že si tyhle bagety zapékáme. Myslím, že tímto způsobem zničíš případné bakterie, které by na nich mohly být,“ vysvětluje mi Jarda, zatímco je skládá do batohu. Holky se zase věnují kontejneru se zeleninou a ovocem. Nasbíraly už celou bedýnku. Rozeznávám v ní jahody, banán, fazolové lusky, rajčata, papriku a okurek. „Když je například jedno rajče v krabičce špatné, vyhodí se celá,“ vysvětluje mi David, jak je možné, že právě našli zeleninu, za kterou bych v obchodě bez problému zaplatila. Mezitím mu Petra podává antibakteriální gel. „Tos nečekala, co?“ směje se David, protože si všimnul, jak jsem na pár sekund ztratila kontrolu nad svou spodní čelistí. A má pravdu. Na schůzku jsem šla s velkým očekáváním. Co jsem ale nepředpokládala, bylo to, že někdo, kdo běžně prohrabává popelnice, taky se stejnou samozřejmostí používá antibakteriální gel. Plná nových zážitků se s nimi loučím. Další den pro mě totiž bude perný. Budu lovit v odpadcích. Tentokrát sama. 

Den druhý

Je pozdní odpoledne a já stojím na parkovišti před kontejnerem jednoho z brněnských obchodních center. Vyčkávám. Nerada bych na sebe poutala přílišnou pozornost. Ve vhodnou chvíli skáču do kontejneru a na prohrabávání si nasazuju růžové rukavice na umývání. Naplnila jsem tašku rajčaty a paprikami. Z úvah o tom, kolik se mi podaří z mého úlovku uvařit leča, mě vytrhuje vzdálený křik muže z ochranky. Rozhodnu se, že poprvé v životě budu bránit životní filosofii freeganů, pokud to bude potřeba. S napětím hodným horlivé studentky žurnalistiky očekávám reakci přibližujícího se sekuriťáka. „Okamžitě z toho kontejneru vypadněte, nebo zavolám policajty,“ křičí na mě ještě z velké dálky. Zůstávám stát na místě, zatímco muž v černém přidává do klusu. Zřejmě ho můj statický postoj přesvědčil o tom, že mám v plánu utéct. „Neslyšela jste, co jsem říkal?“ křičí na mě teď už ze vzdálenosti jednoho metru. „Ano, slyšela,“ odpovídám a doufám, že přestane křičet, protože se po nás už dívají všichni lidé na parkovišti. Tolik pozornosti si snad ani nezasloužím, probleskne mi hlavou. „Co tam děláte?“ vrací mě zpátky do reality muž z ochranky. Odpovídám mu, že jsem šla kolem kontejneru a napadlo mě podívat se, co všechno supermarkety v dnešní době vyhazují. Snažím se situaci svést na momentální nápad.

Vyhozené pečivo. Foto: Kristýna Maršovská„No a tak jsem šla okolo a vzpomněla si, co mi říkal jeden kamarád o tom vyhazování věcí, však víte,“ pokračuju ve svém monologu s cílem uchlácholit pána ve službě, jehož jediným přáním v danou chvíli je zřejmě dostat pitomou holku ven z toho kontejneru. Dokončuji svou řeč a horlivě máchám rukama v růžových rukavicích ve snaze podpořit své výmluvy gestikulací. Zdá se, že ta splnila mnou původně zamýšlený účel. Sekuriťák už visí pohledem jen na mých rukou. Jo, jasně. Impulzivní záležitost tyhlety rukavice na umývání koupelny, Kristýno, nadávám si v duchu. Uvědomuju si, že stojím na hrobu své lži, kterou jsem vystavěla na nejistých základech teď už poloshnilých pomerančů, nahnědlých banánů, zavánějících ananasů a sezónních jahodách.

Má lež se bortí stejně rychle jako směs zeleniny s ovocem pod mou vahou. Pokouším se aspoň o sebejistý úsměv. Je to totiž to jediné, co mi v danou chvíli zbývá. Ještě vlastně igelitka naplněná rajčaty a paprikami, které jsem si jako pravý dumpster diver sama ulovila. „Za pět, čtyři, tři…,“ odpočítává teď už vůbec ne milý muž ve službě sekundy, po jejichž uplynutí zavolá policejní hlídku. Seskakuju z kontejneru. V botách mi čvachtá. „Tak jo, děkuju za pochopení a mějte se pěkně. Nashle,“ loučím se kvapně s překvapeným mužem a ponechávám ho jeho myšlenkám. Dumpster diving totiž není v České republice legální a já už mám, co potřebuji.

Na stole pořád leží polovychladlé lečo. Už přes deset minut. Beru do ruky lžičku a sbírám zbytky své odvahy. S myšlenkou na citát Charlese Bukowskiho „Svět patří těm, co se neposerou,“ nabírám směs zeleniny a polykám ji. Výsledek? Uplynulé dva dny mě obohatily o mnohé. Pár mých předsudků vzalo za své. Vím, kam v Brně za jídlem, kdybych náhodou nevyšla s penězi. Navíc jsem poprvé prohrabávala popelnici i při jiné příležitosti, než když mi do ní spadnou klíčky.

Klíčová slova: dumpster diving, freeganství

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

LP | 19. 04. 2014, 22:58
Šálí mě zrak, nebo jsem tady před několika dny velmi podobný článek viděla?