22.04.2012 16:22


Voda, slunce, rum aneb poprvé v roli vodáka

Autor: Michaela Římanová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

„Ahóóój!“ zní mi v uších ještě teď, několik hodin po splavení řeky Moravice. Vodácký pozdrav však není to jediné, co jsem se naučila.

„Toto není zrovna ideální počasí na sjíždění řeky,“ říkám si při pohledu na zamračené nebe.  Je sobota ráno a běžně klidné místo u skal pod nádrží Kružberk se proměnilo v lidské mraveniště. Stovky vodáků se svými rodinami a domácími mazlíčky se hrnou ze svých zaparkovaných aut a dodávek, aby se připravili na první letošní sjezd Moravice. Přípravy před plavbou. Foto: Michaela Římanová

S bratrem, se kterým tvoříme posádku naší lodi, si ještě na suchu domlouváme, jak vlastně budeme pádlovat. Naše debata zaujala, nebo spíš vyděsila, kolegyni z oddílu, která se nás pro dnešek ujala. „ Byl už někdo z vás zadák?“zeptala se. Odpovědí jí bylo záporné kroucení hlavy, když nám došlo, že zadák je nejspíš ten, co sedí vzadu na lodi. „ Byli jste alespoň někdy na vodě?“ vykulila na nás oči asi čtyřicetiletá vodačka. „ Jo, jednou,“ prozrazujeme nesměle. „Tak my si vás tady s Méďou rozdělíme. Já jsem Silva,“ podává mi ruku moje nová zadačka. Svou loď si však nejdříve musíme nafouknout. Zahřátí foukáním, někteří i prvními doušky rumu, můžeme konečně vyrazit.

Už samotné nalodění je docela zábava. S lodí, která není zrovna lehká, se soukáme z kamenného svahu k řece. Taktak, že jsme se nevykoupali už teď. „ Naskoč první, já nás odstrčím,“ velí Silva. Hned po vyplutí nás čekají peřeje. „Pádluj, pádluj, ať nevjedeme do větví,“ křičí má zadačka. Smůla, nestihly jsme to. Já jsem se sice větvím vyhnula, zadek lodi  se nám však už vytočit nepodařil. Silvě větve trochu rozcuchaly účes. Nevadí, jede se dál. Řeka Moravice je poněkud rychlejší než Vltava, po které jsem se jednou plavila. Zanedlouho vjíždíme do dalších peřejí a hned první vlna se roztříštila o loď. V tom mokrém oblečení asi umrznu, pomyslím si. Ale při pádlování mě zima rychle přešla. A co víc, mezi mraky se dokonce začalo prodírat sluníčko.

Je tady první zastávka. „Ta je jenom na čůrání, a abychom se viděli před sjetím jezu, který nás teď čeká,“ říká vedoucí naší skupiny, kudrnatý Rosťa. Zachvacuje mě panika. Nenápadně se snažím zjistit, zda není možné obejít jez po suchu. „ Neee, jedeme všichni!“ odpovídají ostatní hromadně. Uf, zhluboka jsem se nadechla a připravila posádku své lodi na to, že budu asi křičet. „Musíme na jez hlavně najet kolmo, a pak se zaklonit dozadu,“ dostávám povely od Silvy. Z mostu nad jezem nás povzbuzuje dav lidí. „Ahooooj!“ volají. Na pozdrav není čas. „Jedem, jedem a teď pádla dovnitř!“ křičí Silva. Zvládly jsme to! Mám sice plný rukáv vody, ale nepřeklopily jsme se.

Další zastávka, tentokrát i s občerstvením. Lidí je tu jako na Václaváku, říkám si, když stojíme ve frontě na teplou polévku. Uprostřed velké louky stojí dva stánky. Jeden s jídlem, druhý s pitivem. Ačkoliv už svítí sluníčko, je nutné se prohřát i zevnitř. „Jeden rum, prosím.“ Všichni jsou najezeni i napojeni. Můžeme pokračovat. „ Nechcete si to zkusit spolu?“ ptá se Méďa, zadák mého bratra. Souhlasíme. Po krátkém rychlém školení, jak a kdy mám pádlovat, usedám na místo zadáka. Přestávka s občerstevním. Foto: Michaela Římanová

Chvíli po vyplutí naší sourozenecké posádky do nás narazila loď s podobně nezkušenými vodáky jako my a obrátila nás tak, že jedeme po zadu. Blíží se peřeje. Nestihneme už se zcela obrátit „čumákem“ dopředu. Do peřejí vplouváme po boku. „Aaaaa,“ křičím já i brácha. Najednou oba sedíme na stejné straně lodi. Loď se převažuje a já už vidím, jak se koupeme v ledové vodě. Nakonec to dobře dopadlo. Ani nevím jak, se loď vrátila celým trupem na hladinu a my se nevyklopili.

Plavba pokračuje a my začínáme být docela sehraný tým. Sice se občas nestihneme vyhnout větvím stromů skloněných nad hladinu řeky, ale řekla bych, že téměř bravurně vybíráme zatáčku, aniž bychom narazili na kámen trčící u břehu. „Jé dívej, to je Méďa se Silvou,“ ukazuje brácha na dvě mokré osoby, snažící se vytáhnout převrácenou loď na břeh. „Jste v pohodě?“ ptáme se našich původních zadáků a nabízíme jim suché oblečení, které si vezeme pro jistotu v barelu v lodi. „Jo jsme v pohodě, převrátily jsme se, když jsme najely do větví,“ tvrdí holky. „Kde máme ten rum?“ hledají něco na zahřátí. „Ještě, že jsme se vyměnili,“ smějeme se trochu škodolibě.

Dopluli jsme do nejklidnější části trasy a necháme se unášet slabým proudem. Kolem nás proplouvají další vodáci. Někteří zběsile pádlují, jiní se druží se sousedními loděmi a vystavují těla hřejícímu sluníčku. Ze všech jde cítit dobrá nálada, z některých i ten všudypřítomný rum. Všichni vtipkují a pokřikují na předjíždějící lodi vodácké Ahoooj.

 „Tady končíme. Kousek dál je jez, na kterém se už zabilo hodně lidí, proto jej zakázali sjíždět,“ volají na nás kolegové z naší skupiny. Zaparkujeme u břehu a jen díky pomoci ostatních vodáků se vysoukáme z lodi. Na tom budeme muset do příště ještě zapracovat.

Umytou loď nakládáme do dodávky a čekáme na řidiče, který nás dopraví domů. Bolí mě, krk, ruce, rameno, ale odjíždím s příjemným pocitem, že jsem se v partě příjemných a veselých lidí naučila něco nového. Tak zase někdy Ahoooj!

Klíčová slova: voda, vodáci, lodě

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.