29.03.2014 19:24


Ulice je o agresi a špinavých tricích, říká instruktor sebeobrany Lubomír Medo

Autor: Barbora Božková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

Moderní sebeobrana se soustředí hlavně na psychiku člověka a trénink reálných situací. Možná i proto jsou podobné kurzy čím dál oblíbenější, a to nejen mezi mladými lidmi. Své o tom ví instruktor sebeobrany Lubomír Medo. Vystudoval brněnskou Fakultu sportovních studií, bojovým uměním se věnuje sedmadvacet let, z toho reálné sebeobraně deset let.

Autor: Barbora Božková

Přední odborník na reálnou sebeobranu Lubomír Medo se zabývá teorií i praxí, od historie až po současnost. Dříve byl vojákem brigády rychlého nasazení, nyní je strážníkem brněnské městské policie. Na Masarykově univerzitě učí pátým rokem předměty Kick box, Sebeobrana a Sebeobrana pro ženy, které jsou v rámci povinné tělesné výchovy přístupné všem studentům.

 

Proč je důležité umět se bránit?

Situaci v České republice ovlivňuje vysoká nezaměstnanost a ekonomická, sociální i etická krize. Roste počet majetkových a násilných trestných činů, někteří lidé se potřebují živit na nás ostatních. Systém boje na ulici je mnohem agresivnější a brutálnější, než býval. Je tedy dobré, když člověk získá vzdělání a výchovu, aby problémům dokázal předejít. Také aby věděl, jak se z nepříjemné situace dostat co nejrychleji pryč. Na ulici se totiž nesnažíme zvítězit, ale ubránit se a přežít.

Jak daleko sahá historie sebeobrany?

Sebeobrana provází lidstvo od jeho počátků, protože násilí a agrese jsou přirozenou genetickou výbavou každého člověka. Například ve válce byl ale neozbrojený boj vždycky až na posledním místě. V první řadě se používaly střelné zbraně, pak nože a sečné nástroje. Pokud o ně voják přišel, použil klacek – místo něj se dnes používají teleskopické obušky. V další fázi improvizoval, například s kamenem. Až po vyčerpání všech možností přišel na řadu boj beze zbraní.

Kdy se zájem válečníků stočil víc k sebeobraně?

Reálná sebeobrana má své počátky v britské a americké armádě za druhé světové války. Vojáci se potřebovali naučit co nejefektivněji bránit za šest hodin výcviku. U přeživších vojáků se pak zjišťovalo, co fungovalo a co ne, čímž vznikly nové tréninkové metody. Po válce systém upadal, svět zaplavila asijská bojová umění jako japonské aikido, karate či judo, případně čínské kung-fu. Na scéně se objevil Chuck Norris nebo Jean-Claude van Damme, všichni začali trénovat kick box, jiu jitsu a nazývali to – chybně – sebeobranou.Instruktor sebeobrany Lubomír Medo před tréninkem ve vlastní posilovně. Foto: Barbora Božková

V čem se tedy bojové sporty a sebeobrana liší?

Za určitých podmínek může být každý úder či kop sebeobranným prvkem. Pořád je to ale jen technika, chybí v ní například psychologický rozvoj. Pokud vystavíte stresové situaci bojovníka karate nebo aikido, většinou má problém konflikt vyřešit pomocí bojového umění. Sice nacvičuje tisíce úderů a kopů, ale na stejném místě a za stejných podmínek. To vše ulice vylučuje. Ulice je o agresi, o napětí a strachu, špinavých tricích. Je to úplný opak morálních a etických pravidel, která bojová umění preferují. I v sebeobraně najdeme některé prvky bojových umění, spíš ale jen útržky.

Zmínil jste psychologický rozvoj. Jak důležitou složkou nácviku je právě mentální rozpoložení člověka?

V devadesátých letech dvacátého století znovu začaly různé válečné konflikty. Z mírových akcí v Iráku či Afghánistánu přicházeli vojáci, kteří tam bojovali neozbrojení. Přetvářením jejich zkušeností do civilní podoby vznikl systém reálné sebeobrany Reality-Based Self-Defense, jehož zakladatelem je Jim Wagner. Od té doby se moderní sebeobrana učí jinak, pomocí modelových situací, scénářů, pracuje se stresem, s psychologií. Lidé se učí ovládat vlastní emoce, strach a úzkost, pracuje se s řízenou agresí, dbá se na prevenci. Výuka stojí na čtyřech bodech. Klíčová je psychologická příprava, dále je to fyzická příprava, vědomosti a informace vytváří taktiku. Pak teprve přichází na řadu poslední bod, to jsou údery a kopy jako důkladný prostředek obrany. Pracujeme se spouštěči i celkovým nastavením hlavy a těla pro konflikt. Funguje to, co se dá odspárovat.

Odspárovat? Co to znamená?

Když u nás lidé získají základní dovednosti, postavíme dva nebo tři proti sobě. Po určitém čase splní stresové cvičení, které je má znervóznit a necháme je bojovat. Jelikož neví, co můžou od druhého člověka očekávat, testují si pomocí momentu překvapení své dovednosti, znalosti a schopnosti. Jako když jsou dva boxeři v ringu a začnou spolu zápasit. Oba ví, jakou techniku můžou od toho druhého čekat. Už ale neví, s jakou taktikou bude druhý bojovat, jak má takříkajíc nastavenou hlavu. To platí i u nás.

Kolik je druhů sebeobrany?

Existuje sebeobrana profesní, kterou trénuje policie a armáda. Tady je klíčová taktika a humánnost. Na druhou stranu sebeobranu osobní může cvičit kdokoliv. Jinak ale rozlišuji jen dva druhy, dobrou a špatnou. Každá reálná sebeobrana vychází z toho, co samotným instruktorům funguje. Ve spoustě sebeobranných systémů, i když mají různé názvy, najdete spíš komerci než odlišné principy. Většina má podobnou taktiku, přirozené instinktivní reakce i tréninkové metody. Proto je vlastně jedno, jestli je to Krav Maga, systém Urban Combatives nebo Reality-Based Self-Defense. Sebeobrana se ale neustále vyvíjí, aby byla účinnější, efektivnější, jednodušší a lépe zapamatovatelná. Pokud splňuje tyto faktory, člověk je za několik měsíců schopen účinně se ubránit.

Jak člověk pozná dobrého instruktora?

Vždycky bych mu položil otázku, jestli vůbec někdy zažil konfliktní situaci. Pokud by mi řekl, že cvičí sebeobranu kvůli tomu, aby se do takových situací nedostal, není to dobré. Neříkám, že je úplně etické, že by měl mít zkušenost s konflikty, ale to je ten nejlepší druh zkušeností. Dobrý instruktor by také měl mít patřičné pedagogické a sportovní vzdělání, aby byl schopen kvalitně a dobře učit a vysvětlit. Ideální průpravou je práce vyhazovače, policisty, vojáka nebo zápasníka v kleci či ringu. Měl by být také charismatický a přitahovat k sobě lidi. Na druhou stranu, pokud vás člověk zaujme výkladem, svým přístupem a zkušeností, je jedno, jestli má instruktorský kurz.

Je trénink sebeobrany limitován věkem?

V zásadě není. Existují různé typy programů zaměřené od malých dětí až po seniory. S dětmi můžeme v pěti šesti letech začít s programem Cizinec, kde se učí rozdíl mezi bezpečným a nebezpečným dospělým člověkem. Zároveň se zaměřujeme na bezpečný pohyb venku, děti sledují provoz na silnici, vnímají možná nebezpečí. Což školky, školy i rodiče stále celkem podceňují. Já osobně beru své děti do města a posílám je nakupovat do obchodu. S cizími lidmi nesmí mluvit, osloví jen prodavačku. Pak řešíme modelové situace, kdy jim třeba zastaví auto, někdo jim něco nabízí, tahá je dovnitř. Když dojde ke konfliktu, agresoři většinou berou děti do náruče. Děti se proto učí škrábat, kousat a křičet „Ty nejsi můj táta“.

Další zranitelnou skupinou populace mohou být ženy.

Odvětvím reálné sebeobrany je sebeobrana pro ženy. Někteří experti říkají, že to je nesmyslný program, my ale máme od žen dobrou zpětnou vazbu. Cvičíme program Pravěká žena, který vychází z přirozených ženských instinktů. Ženy se v kurzu učí vnímat specifika sexuálních útoků, domácího násilí, znásilnění. Učí se využívat fyzickou slabinu jako svou sílu. Používají techniky krátkých kopů kolenem, škrábání a kousání. Učí se, jak se správně oblékat, jak je oblečení zvýhodňuje a naopak, jak se chovat v hospodě, neupoutávat na sebe pozornost. V neposlední řadě mluvíme o řešení situace před konfliktem, při a po něm. Zaměřujeme se i na informace o právních aspektech a komunikaci s policií.

Panují kolem násilí na ženách nějaké mýty?

Dřív se i v kurzech učilo, že když se někdo obleče vysloveně jako lehká žena, vyzývá tím muže k tomu, aby ji sexuálně napadl. Oblečení ženy ale není důvod pro sexuální napadení. Může to samozřejmě být jeden ze spouštěčů, ale jinak si za to žena nikdy nemůže sama. Nebezpečná je spíš slovní výzva, neškodný flirt a debata o intimním tématu může klidně vést k tomu, že muž špatně pochopí nevinný úmysl, a pak dojde k útoku. Ženy by si proto měly pečlivě chránit osobní hranici a pouštět za ni jen ty nejbližší.

Čeho by se měla žena ještě vyvarovat, aby se nestala obětí násilníka?

Ze statistik vychází, že až devadesát procent sexuálních útoků či napadení se stane mezi lidmi, kteří se znají. U sexuálních deviantů tvořících zbylých deset procent můžou být spouštěče jakékoliv. Základem ochrany je prevence, znalost prostředí, ve kterém se žena pohybuje. Také informovanost o možném vzhledu a chování útočníka, o základních signálech před útokem. Když například u bankomatu stojí člověk, který se chová podivně, vím, že si peníze vybrat nepůjdu. Stejně tak nenastoupím do výtahu s cizím člověkem. Když na někoho čekám v autě na parkovišti, zamknu se. Kabelku nosím vždy zavřenou, lépe vpředu na břiše než po stranách. Peníze a doklady mívám uložené zvlášť.  

Na co by si měli dát pozor naopak muži?

Preventivní systém u nich platí stejně. Útočníci se dělí na dva typy. Jedni jsou pachatelé násilných  trestných činů, kteří pro útok potřebují vlastní frustraci. Druzí napadají lidi pro zábavu, jsou to členové různých radikálních skupin, ale i lidé pod vlivem alkoholu a drog. Většina konfliktů vzniká v hospodách, restauracích, na diskotékách. Násilí je v nás a stačí málo k tomu, aby člověk zaútočil, důvod se vždycky najde. Muži by měli přemýšlet dopředu, což ovšem neznamená být paranoidní. Spíš se kontrolovat, i když mají třeba popito. Konflikty často vznikají i z ješitnosti a žárlivosti.  
Pro ženy i muže obecně platí tři pravidla, která však většinou podceňují. Nikdy neříkám, že mně se to nemůže stát. Nikdy nejdu tam, kam nemusím, to znamená do nebezpečných či neznámých míst. A konečně, hrdinů je na ústředním hřbitově dost.




Klíčová slova: sebeobrana, bojové umění, Reality-Based Self-Defense, sebeobrana a ženy

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.