04.12.2013 19:33


Rugby je desetiboj mezi kolektivními sporty, říká hráč a trenér Daniel Beneš

Autor: David Rozsíval | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

Daniel Beneš trénuje českou rugbyovou mládežnickou reprezentaci a bystrcké extraligové družstvo, kde také nastupuje v poli. Rugby je podle něho víc než jen sport, je to způsob života, vyznávající zásady, které ze společnosti již téměř vymizely, jako je kamarádství a fair-play. V rozhovoru prozradil nejen to, co jej na tomto stále ještě exotickém sportu oslovuje, ale také jak vidí jeho budoucnost v Brně a České republice.

Daniela Beneše rugby baví. A baví ho hodně. Dokonce natolik, že mu obětuje takřka veškerý svůj volný čas. Trénuje bystrcké rugbyové družstvo, ale také mládežnické reprezentace do devatenácti, respektive dvaceti let. Takřka každá jeho odpověď na otázku týkající se rugby začíná slovy: „A to je na rugby také skvělá věc…“ Je příkladem člověka, který svým koníčkem žije, který jím je takřka až posedlý.

Jako trenér reprezentace do dvaceti let vybojoval druhé místo na domácím mistrovství Evropy, ale následně s „devatenáctkami“ skončil v Portugalsku v těžké konkurenci poslední.  I přes to, že kromě výher přináší i trpké porážky, je rugby pro Daniela Beneše doslova láskou na první pohled.

Radost české mládežnické reprezentace (foto: Archiv D.Beneše)Jak se člověk vůbec k rugby dostane? V našich končinách to není právě top sport…

První kontakt byl úžasný v tom, že jsme s mým bratrem viděli v roce 1999 v televizi mistrovství světa a tak nás to zaujalo, svojí originalitou a nábojem, že jsme to museli vyzkoušet. Nejdřív to byly takové pokusy. S bratrem jsme dřív hrávali fotbal nebo lední hokej a najednou jsme viděli sport, který není jenom o výkonu, ale má i morální poselství, má svůj kodex hráče. Poselství rugby nás upoutalo hned zpočátku a musím říct, že to v podstatě trvá dodnes. A stále se setkávám s událostmi v rugby a kolem rugby, které mě oslovují a fascinují.

Opravdu hrát jste ale začal až při studiích v Brně, že?

V podstatě ano. K rugby jsem pronikl, když jsem ještě studoval v Praze a potom jsem byl nějaký čas ve Španělsku, v Cordobě, kde jsem také hrál rugby. První taková opravdová zkušenost, kdy jsem začal i trénovat, přišla právě v Brně.

V Bystrci jste zároveň trenérem i hráčem. V jakém poli se vám daří více?

To je těžká otázka, ale vzhledem k tomu, že jsem nikdy nebyl nějaký velký hráč, i z toho důvodu, že jsem začal pozdě, tak spíš trenér. Původně jsem ale vůbec neměl ambice, že bych začal trénovat. Když jsem přišel do Brna, na Dragon, byl tam Argentinec, který trénoval starší žáky a já jsem začal jako jeho překladatel. On už ale postupem času nestíhal, takže jsem na trénincích zůstával s hráči sám, snažil jsem se odvést co nejlepší práci, udělal jsem si nějaká školení, a ten příběh trvá až dodnes.

Není problém, pokud hrajete a zároveň trénujete, aby vás hráči respektovali? Když například uděláte na hřišti nějakou minelu?

Přesně tak, proto už tolik nehraju (směje se). Ne, hráči to samozřejmě berou, respektují to, já jsem jim za to vděčný. Úskalí hrajícího trenéra je v tom, že něco hráčům vysvětlujete, a pak přijdete na hřiště a uděláte to přesně opačně. Od začátku jsem se setkával s nedůvěrou, právě z toho důvodu, že za mnou není žádná zářná hráčská kariéra. Ale snažím se vést hráče tak, aby se úsilí, které do tréninku vkládáme dalo přetavit v nějaký dobrý výkon či důležité vítězství, a tím si snad získávám jejich respekt.

Zmínil jste se, že jste se k rugby dostal později. Je to pak obtížnější?

Je to dvousečné. Na jednu stranu jde trochu o výhodu, my jsme v klubu hodně otevření hráčům, kteří přijdou z jiných sportů, protože jakmile je někdo opravdu pohybově nadaný, třeba z atletiky, házené nebo ledního hokeje, má velkou šanci se prosadit. Na druhou stranu rugby je hodně specifické. Na začátku hráčům zejména trvá, než se začnou správně takticky rozhodovat, přeci jenom tu klasickou verzi hraje patnáct hráčů, takže je docela těžké se na hřišti srovnat. V tom mají zase obrovskou výhodu kluci, kteří hrají rugby odmalička.

Daniel Beneš  (foto: Archiv D.Beneše)Trénujete a hrajete v Bystrci, navíc ještě koučujete mládežnickou reprezentaci. Živíte se ale jako laborant v genetické laboratoři, což zní docela náročně. Máte vůbec ještě čas na něco dalšího?

Poslední roky opravdu probíhá život stylem „práce-hřiště, práce-hřiště“, ale mně to zatím takhle vyhovuje, protože se nenudím a těch výzev především v tom našem rugbyovém dění je tolik, že když dokončím práci s jednou generací u reprezentace nebo třeba jedno mistrovství Evropy, tak se vždycky naskytne něco dalšího. Už jsem si x-krát říkal „po tomhle mistrovství Evropy skončím“, dám si chvíli čas, a okamžitě se objeví třeba vyšší kategorie nebo další možnost jak pokračovat. Je to takový lavinový efekt, ale na druhou stranu, pokud postupujeme směrem nahoru, tak se nezlobím.

 

NA RUGBY JE NEJKRÁSNĚJŠÍ, ŽE…


O rugby se říká, že je sportem založeným hodně na fair-play. Co je na něm tak výjimečného, že má takovou pověst?

Mně osobně oslovuje poselství kamarádství mezi hráči a vzájemného respektu. Jsou to takové jednoduché věci, že v hledišti při rugbyovém zápase neexistují žádné sektory pro hosty a pro domácí, příznivci obou týmů fandí pospolu. Myslím, že v tomhle se může rugby stát celosvětovým fenoménem, který může pomoci celé společnosti. Příkladem nastupující generaci mohou být i slavní hráči, kteří se dokázali vypracovat tvrdou prací a férově bez nějakých nečistých praktik. Čistota tohoto sportu je v dnešní době dost výjimečná a pevně věřím, že to rugby vydrží.

Může to být i tím, jak silně kolektivním sportem rugby je?

Přesně tak, rugby je hodně založené na týmovém cítění. Ale je v tom víc. Rugby je sport, který má obrovskou tradici, ale na druhou stranu je velmi dynamický ve svém rozvoji. Pochopila to i Světová rugbyová federace, která rozjela několik projektů, jako je Keep rugby clean nebo Keep rugby on sight, které mají preventivně zamezit nějakým eventuálním problémům s dopingem, sázkařskými aférami a podobně.

Jací jsou lidé, kteří rugby hrají?

Rugby je skutečně pro všechny, to je na něm úžasné. V kabině najdete zedníky, právníky i doktory, a když se v šatně takhle sejde třicet chlapů, je to dost pestré. Poselstvím rugby je hledat na lidech to, co je spojuje a ne, co je rozděluje. Proto například v rugby nikdy nebyly nějaké problémy s rasismem.

 

BRNĚNSKÉ RUGBY? BLÝSKÁNÍ NA ČASY 


Oba brněnské týmy jsou v tabulce extraligy naspodu, navíc i co se kvantity týče, většina klubů je spíše z Čech. Působí to tak, že rugby je spíš záležitostí Čech, nezdá se vám?

Řekl bych, že jde spíše o chvilkovou záležitost. Hlavně v Praze je to pro týmy snazší, protože tam je v podstatě pět šest kvalitních klubů a mohou v přípravě hrát hodně mezi sebou. Nemusí řešit nějaké cestování, na kvalitní přípravný zápas si dojedou metrem. Mají konkurenci, která jim pomáhá být lepší a lepší. Z těch moravských týmů je teď ještě silný Vyškov, kterému dorůstá kvalitní mladá generace. A co se týče Brna, já pevně věřím, že je to jenom otázka téhle sezóny a že jako nováček půjdeme nahoru. Dragonu se snad taky bude dařit, protože krizi u nich způsobují personální problémy a rozsáhlá marodka, takže ti také z dlouhodobého hlediska úplně nepatří tam, kde jsou v současnosti.

Daniel Beneš v akci  (foto: Archiv D.Beneše)Je v Brně a hlavně tedy v Bystrci o rugby zájem ze strany diváků?

Je trochu škoda, že se nám v současnosti nedaří do Bystrce přitáhnout trochu víc diváků. Na extraligové zápasy je návštěvnost v řádu stovek lidí, tisíc až dva tisíce lidí přijdou na zápasy reprezentace. Musíme dostat rugby do povědomí lidí, ukázat jim jeho atraktivní stránky. Také ale potřebujeme udělat s Bystrcí i národním týmem nějaké výsledky a odehrát opravdu kvalitní zápasy, aby diváci měli motivaci, proč přijít.

A co rivalita mezi Bystrcí a Dragonem? Nepřerůstá za hranice hřiště?

Snažíme se, aby nepřerůstala. Ještě pikantnější je to v tom, že my, co vedeme nyní Bystrc, já a Tom Krejčí jsme oba dva v podstatě odchovanci Dragonu. A takových hráčů je samozřejmě víc. Občas to je trochu vyhrocené, ale kamarádství je pořád na prvním místě. Samozřejmě během osmdesáti minut zápasu po sobě jdeme a absolutně nic si nedarujeme, spíš se rveme o to víc.

Je pro vás budoucnost brněnského rugby spíš růžová nebo černá?

Zatím vidím spíše takové záblesky naděje. Stále jsme schopni tady vychovávat kvalitní nadějné hráče. Na druhou stranu je teď na nás dát nějak dohromady oba dva brněnské týmy, tak aby byly konkurenceschopné. Existuje i vize, jestli by nebylo lepší je do budoucna spojit a jít cestou nějakého Rugby Brno, ale to s sebou nese spoustu úskalí, protože ti dva tradiční rivalové už jsou natolik zakořeněni, že by se muselo zlomit docela dost tradic.

 

REPREZENTACE – TAK TROCHU UJÍŽDĚJÍCÍ VLAK


Na mistrovství Evropy do devatenácti let v Portugalsku jste příliš nepochodili, skončili jste poslední. Muži sestoupili do nižší soutěže. Jak byste srovnal úroveň českého rugby s nejbližšími soupeři?

Je to tak všechno se vším. Konec roku byl celkově výsledkově dost tragický, respektive náročný. Ale například u devatenáctek je třeba si uvědomit, že jsme díky dobrým výsledkům v minulých sezónách postoupili do úplně nejvyšší evropské úrovně mimo Six nations, kde jsme byli hlavně sbírat zkušenosti. Pro nás je právě tohle ta cesta – snažit se měřit s těmi nejlepšími, jako je Gruzie nebo Rumunsko, se kterým jsme dokázali hrát kvalitní zápas. Hlavní rozdíl je v tom, že tam je rugby na poloprofesionální až profesionální úrovni. Dokázali překročit svůj stín amatérismu, což se nám ještě nedaří. Mají také dost kvalitních hráčů hrajících v zahraničí, především ve Francii, kteří jezdí hrát za ten národní tým. My máme hráče v zahraničí též, ale naše nevýhoda je, že jen minimum takových hráčů jezdí na zápasy národního týmu, protože pozici ve svých týmech nemají zdaleka tak jistou a riskovali by, že přijdou o místo v klubu. I kvůli tomu padáme do skupiny, kam, jak pevně věřím, úplně nepatříme.

Co je pro vás hlavní při nominacích na reprezentační akce? 

Na tomto poli jsem v minulosti udělal a asi možná ještě udělám pár kontroverzních rozhodnutí, protože mně jde hlavně o potenciál hráčů a o to, jak jsou schopní pracovat a vyvíjet se. Rugby je sport, který je hodně o hlavě a o mentalitě, a proto někdy dávám přednost hráči, který v současnosti na tom herně v očích jiných trenérů není až zas tak dobře, ale z mého pohledu má velký potenciál do budoucna, než třeba hráčům, kteří v současnosti září, ale nehodí se tolik do týmů nebo nemají tak týmový přístup.

Česká mládežnická reprezentace (foto: Archiv D.Beneše)Máte čas před nominací vidět svoje svěřence v akci?

Je bohužel škoda, a i proto nám utíkají ty sousední země, že nemáme v mládežnických kategoriích takzvané centrum formace, kde by nejlepší hráči byli pohromadě, studovali a o víkendech jezdili do svých klubů. Takhle už to funguje všude kolem, ale bohužel my to máme tak, že místo hráčů jezdím já.

Jak vypadá taková rugbyová příprava?

Rugby je sport natolik pestrý, že herních prvků, které se dají trénovat je obrovská spousta. Je potřeba se určitou část roku věnovat fyzické přípravě, dále technicko-taktické přípravě, může to být opravdu různou formou. My se například přes zimu připravujeme i se zápasníky a s atlety, hodně posilujeme. V mých očích je rugby něco jako desetiboj mezi kolektivními sporty. Někdy je tak potřeba se každé té obrazně řečeno disciplíně věnovat zvlášť.

Můžete prozradit, co vás na českém rugby nejvíce štve?

Nesedí mi, že pořád nejsme schopni překročit svůj stín, že je pořád u nás zakořeněný amatérismus. Když to zjednoduším, tak u nás je stále ještě hodně hráčů na vysoké úrovni, kteří hrají rugby takříkajíc pro žízeň. Pak se divíme, že najednou nemáme výsledky, že nevyhráváme důležité zápasy, přitom důvod je jasný, a tak trochu si lžeme do kapsy. Chtěli bychom někam, kam nepatříme z důvodu, že pro to neděláme dost a nejsme ochotni si to přiznat.

A co vás těší? 

Rugby jako takové. Hlavně to, že se rugby po celé roky prezentuje jako něco, co je víc než sport. Je to součást určitého životního stylu, kdy hodnoty jako respekt, kamarádství, pokora mají pořád nějaký význam a jsou klíčové pro přístup k zápasům i pro vývoj hráčů. Můžeme mít pocit, že ze společnosti se tyto hodnoty postupně vytrácí, ale v rugby žijí dál.

Klíčová slova: rugby, daniel, beneš, reprezentace, bystrc, trenér

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.