20.12.2012 00:15


Reportáž psaná na kolejích aneb den s řidičem tramvaje

Autor: Marek Lajtkep | Kurz: On-line žurnalistika | Kategorie: Den s...

Strávit osm hodin v tramvaji? Pravda, pokud člověk není zrovna fanatik do městské dopravy či bezdomovec hledající útočiště, je to trochu divná představa. Zase tak zlé to ale není. Kolem se pořád něco děje, ulice jsou pokaždé jiné, i když člověk jimi jede už popáté za den, a čas utíká nějak rychleji. A není nutné být ani řidič tramvaje. Ten se nenudí už vůbec.

Autor: Marek Lajtkep

Jsou čtyři hodiny ráno. Černá okna domů v brněnských ulicích naznačují, že jejich obyvatelé spokojeně leží pod peřinou. Skupina řidičů tramvají však v tu chvíli míří kolem vrátnice do pisárecké vozovny. Směna jim začíná za chvíli. Nestěžují si. Na brzké vstávání jsou zvyklí.

„K téhle práci jsem se dostal asi před sedmnácti lety,“ začíná vyprávět devětapadesátiletý tramvaják Jiří Singer. Dnes má jezdit na lince číslo šest z Králova Pole do Starého Lískovce. „Jsem vyučený kuchař. V původní práci jsem ale začal mít problémy, tak jsem se poohlížel po něčem jiném. Když jsem se rozhodoval co dělat, vzpomněl jsem si na svoji zálibu ve všem, co se točí kolem kolejí,“ vysvětluje Singer, proč zakotvil zrovna v kabině tramvaje.

Řidiči se rovnají do řady ve výpravně a fasují věci potřebné ke službě. Mezi nimi jsou v některých případech i tašky s oprýskanými transparenty s čísly linek a vypsanými zastávkami. „Jedenadvacáté století dorazilo! Moderní vybavení se pozná,“ ozývá se ironicky z davu.

Ještě zajít do bufetu pro něco k jídlu, koupit si kávu v automatu a kroky řidičů a řidiček už směřují k zaparkovaným vozům. „Včera mi u pajdáku hópla pod šmirgl jakási anglicky mluvící koc. Zvonil jsem jak potróblé, ale co ona mohla slyšet, když měla sluchátka. Ještě že se jí nic moc nestalo,“ líčí jeden z tramvajáků den starý zážitek ze služby.

Dvě minuty po čtvrt na pět ráno vyjíždí na trať i Singer. „Teď ráno to bude v pohodě, to ještě nikdo moc nejezdí. Kolem sedmé hodiny ale začne přibývat lidí. Špička je vždycky nepříjemná. Navíc šestka vede přes Pekařskou ulici, což je jedno z nejhorších míst v Brně. Je to do kopce a je tam silný provoz,“ říká Singer, zatímco vede prázdnou tramvaj na konečnou do Starého Lískovce. Zezadu se občas ozve hlasité vrzání. „Je to už holt babička,“ komentuje stáří vozu jeho pán.

Začíná svítat. Cestujících na zastávkách přibývá, doprava v ulicích houstne. „To je takovej dacan. Ježišikriste, jak je možný, že ho za to okrádání lidí nezavřou?“ rozčiluje se asi šedesátiletá cestující společně se svojí kamarádkou. Po cestě stačí na adresu ministra financí Kalouska vypustit ještě mnohem horší nadávky.

Musíte být pořád ve střehu, říká řidič

Že je práce řidiče tramvaje občas o nervy, potvrzuje Jiří Singer několika zážitky, které za sedmnáct let v kabině nasbíral. „Asi nejhorší věc se mi stala zhruba před sedmi lety na Dornychu. Přímo před tramvaj mi vjelo osobní auto. Já jel ale naštěstí pomalu, tak se nikomu nic nestalo. Z rozbitého auta vylezli dva muži a řidič povídá, že si myslel, že je na hlavní a může jet. Korunu tomu pak nasadil jeho spolujezdec. Jen se usmál a prohlásil, že to nic není. Dva roky předtím se jim prý stalo totéž. Jen místo tramvaje potkali vlak,“ kroutí hlavou Singer, zatímco na konečné doplňuje pískovací zařízení.

Ač se to nemusí zdát, čas utíká velmi rychle. Člověk se ani nestačí pořádně vzpamatovat a je po dopravní špičce. Ani to však není pro řidiče signál k tomu, aby polevil v pozornosti. Vymstít by se mu to mohlo například ve chvíli, kdy se muž v černé toyotě rozhodne odbočovat doleva jen několik metrů před rozjetou tramvají. Vůz prudce brzdí, ovzduší pročísne nepříjemný ryk zvonku. Nic se nestalo. Tentokrát.

Naopak s úsměvem vzpomíná Singer na příhodu z linky číslo čtyři. Stala se kdysi v době, kdy tramvaje ještě nehlásily zastávky. „Dojeli jsme do Štefánkovy čtvrti a vepředu na sedadlech seděli dva lidé. Šel jsem k nim a upozornil je, že jsme na konečné a jestli to nevidí na té ceduli. Oni se slušně omluvili, vytáhli slepecké hůlky a odešli. Dnes už se tomu směju, ale v tu chvíli jsem se zastyděl,“ vypráví řidič.

Největší problémy? Špinaví, nebo jedící cestující

Na Mendlově náměstí se objevuje další problém. Už se rozezní bzučák, aby lidé přestali nastupovat, a dveře se začnou zavírat. Najednou se řidiči v kabině ale ozve signál, že chce někdo vystupovat. Po chvíli čekání se jde Singer na plošinu pro kočárky podívat, co se děje. „Můžete vašim dětem říct, aby si nehrály s těmi tlačítky? Ta tady nejsou pro legraci,“ je ho slyšet až dopředu. Žena, na kterou výtku směřoval, mlčí.

„To je jedna z věcí, které mě zlobí,“ říká trochu rozladěně řidič. „I když si s tlačítky někdo jen hraje, reagovat na to musím. Lidé si ale neuvědomují, že tím zdržují nejen sebe, ale především ostatní. Další věc je jídlo. Pokud někoho vidím, že leze do tramvaje a cpe se, vyprovázím ho ven. Nejsme jídelní vůz ve vlaku. O špinavých a smradlavých lidech radši ani nemluvím,“ svěřuje se tramvaják s problémy, které musí denně řešit.

Že by neustálé ježdění člověka ubíjelo, Singer odmítá. „Linky se střídají po několika dnech. Člověk má nějakou změnu. Já mám nejradši jedničku. Je dlouhá a den na ní uteče rychle. Naopak nejhorší je šestka. Je na ní pár míst, kde se člověk dost zapotí, například v Pekařské ulici,“ sděluje své dojmy řidič.

Zhruba po osmi hodinách směna končí. Singer dojíždí na Českou, kde už na něj čeká střídající kolega. Dalších osm hodin je už na něm. „Jedu domů. Musím ještě zajet koupit židli na kolečkách,“ směje se muž.

Spát se prý odpoledne nechystá a ranní vstávání mu také nevadí. „Když si člověk zvykne, je to v pohodě. Pokud víš, že musíš vstát, tak vstaneš. Jsem rád, že mám práci,“ končí Jiří Singer.

 

Osobní dotazník

Jméno: Jiří Singer.

Věk: 59 let.

Rodina: Ženatý, dvě dospělé děti.

Zaměstnání: Řidič tramvaje.

Najeto kilometrů: Odhadem 410 tisíc.

Oblíbené jídlo: Vepřo-knedlo-zelo.

Oblíbené pití: Meruňkovice.

Nejoblíbenější linka: Číslo 1. Člověku tam nejrychleji utíká čas.

Nejneoblíbenější linka: Číslo 6. Z velké části je na ní silný provoz.

 

Technický dotazník:

Typ: ČKD Tatra K2.

Rok výroby: To se dělá, ptát se dámy na věk? No dobře… 1983.

Označení: 1123.

Najeto: Kdo si všechny ty miliony má pamatovat?

Převezla lidí: Těžko říct, snad desítky milionů. Sama nevím.

Přezdívka: Kloubák.

Přednosti: Když jsem seřízená, hezky jedu a umím na rozdíl od některých nejmenovaných kolegyň i brzdit. Pokud se mi navíc na trati pokazí něco drobnějšího, řidič mě bez větších potíží opraví.

Nedostatky: Občas už umím být nespolehlivá. Věk holt nezastavíš.

Klíčová slova: tramvaj, šalina, den s..., Brno, MHD

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.