31.03.2014 10:41


Poprvé na horolezecké stěně aneb Jak jsem si otloukla kolena

Autor: Přindišová Kateřina | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

Nikdy dřív jsem lezení nezkoušela. Výšky zrovna moc nemusím a adrenalinové sporty nejsou nic pro mě. Můj akční přítel Honza se ale rozhodl, že mě naučí všechno. A tak jsem se po měsících přemlouvání konečně odhodlala vyzkoušet si lezení na umělé stěně v Olomouci.

Rozhlížím se po místnosti a pozoruji ostatní. S překvapením zjišťuji, že věkové rozložení návštěvníků je velmi pestré. Jsou tu malé děti s rodiči i skupinka šedesátníků. Všichni vypadají na můj vkus hrozně profesionálně a začínám být čím dál tím víc nervózní.

Přítel mi přináší půjčený sedák, který má zaručit, abych byla pořádně jištěná. Obleču se do něj, ale nastává první problém, sedák jsem si nasadila špatně. Tak ho rozmotám a na druhý pokus už to zvládám správně. Boty jsou mi nepříjemně těsné, ale prý to tak má být, abych nohy lépe pokládala na stupy.

S tlačícími botami se vydávám ke stěně. Přítel mi ukazuje jak se navázat na lano. „Z lana uděláš osmičku, provlečeš oběma oky v sedáku a osmičku lanem znovu obtáhneš,“ vysvětluje Honza a utahuje uzel. Koukám se na něj zcela nechápavě, pořádně nevím, co vlastně udělal. „Příště už se navážeš sama,“ usměje se.

Horolezectví a lezecké stěny jsou stále oblíbenějšíPrvní mám zkusit vylézt dětskou cestu obtížnosti tři. Je to ta nejlehčí, co v místnosti je. Když tu cestu zvládnou děti, tak to nemůže být tak těžké.  „Lezu,“ řeknu poučena o dodržování bezpečnostních pravidel na stěně. „Jistím,“ odpoví mi přítel. Zhluboka se nadechnu a jdu na to. Chytám se nejbližších chytů a pomalu postupuju nahoru. První kroky zvládám v pohodě. Ale už po pár metrech si připadám stále méně jistě. Nevím, kam mám postavit nohu. Podívám se nahoru a zděsím se, jaká výška mě ještě čeká. Mé chvilkové zastavení nezůstane bez povšimnutí. „Vlevo u kolena máš stup!“ křičí na mě zespodu můj jistič. Skutečně ho tam nacházím a lezu dál.

Začínám cítit, že už mě docela bolí ruce. „Měj natažený ruce, ať se nevysílíš,“ radí zezdola Honza. To se snadno řekne, pomyslím si. Po dalších pár metrech se dostávám k vrcholu cesty. Mám radost, že jsem to zvládla, tak se podívám dolů, abych viděla, co na to řekne přítel. Když ale pod sebou uvidím hloubku asi třinácti metrů, už tak šťastná nejsem. A co je nejhorší, nějak nevím jak dolů. „Prostě natáhni nohy a sedni si do sedáku.“ Už aspoň vím, proč se tomu říká sedák, ale to mi teď moc nepomohlo. Mám strach pustit se chytu, za který se držím. Stěna je teď můj jediný pevný bod a nechci se od něj oddálit.

Místo abych si sedla a nechala se spustit, zkouším dělat malé krůčky dolů.  Místo abych natáhla nohy, tak se snažím se, co nejvíc skrčit. Velmi pomalu přenáším svou váhu na lano. Jakmile to udělám, okamžitě si odřu kolena o stěnu. Nakonec se mi nějak podaří natáhnout nohy a přítel mě spustí dolů. Hned, jak se dotknu nohama pevně země, je mi vyčteno, že jsem si pořádně nesedla a nenatáhla nohy. Udělala jsem to přesně tak, jak se to dělat nemá.

Jsem z toho trošku roztřesená, tak si chci odpočinout. Prý se leze hlavně po nohách, ale po první cestě mě bolí ruce jako čert. Prsty mě pálí a mám pocit, že se mi začínají dělat puchýře. Honza zatím leze s kamarádem a já pozoruju ostatní. I děti, co tu jsou, vylezou mnohem těžší cesty než já. A mám pocit, že u toho i mnohem lépe vypadají. Lezou s lehkostí a nevypadá to, že by na cestě měly nějaké obtíže. Zvlášť s obdivem koukám na svalnaté sportovce, kteří překonávají náročné převisy.

Po chvilce odpočinku, jsem připravená pokračovat v lezení. Tentokrát si ale troufám už na těžší cestu. Jistící uzel mi musí uvázat znovu Honza, opravdu jsem si nezapamatovala, jak se to dělá. Hned začátek nové cesty mi přijde extrémně náročný. Horko těžko se vyšplhám po prvních dvou chytech, kterých se jen tak tak udržím. Tentokrát postupuju opravdu hodně pomalu. Bez rad zdola, kudy mám jít, bych se neobešla.

Asi v půlce cesty, už ale opravdu nevím, jak dál. Další chyt mi přijde snad metr daleko. „Musíš se po něm natáhnout,“ slyším zdola přítele. „No jo, ale tam nedosáhnu,“ odpovídám. A v duchu pomyslím, že s jeho výškou téměř dva metry to má mnohem snazší než já. „Musíš po tom chytu skočit,“ radí mi Honza. Natahuju se, co to jde, ale dosáhnout se mi nedaří. Cítím se vyčerpaně. „Já už chci dolů!“ vykřiknu na přítele. „Ne ještě to zkus,“ nedovolí mi se vzdát. Zoufale se podívám na chyt nad sebou a pomyslím si, že tak daleko přece nedosáhnu. „To zvládneš, nevzdávej to,“ usměje se na mě neznámý lezec, který vedle zdolává mnohem těžší cestu. „Prostě se odraz a skoč po tom, nemáš kam spadnout, neboj se,“ povzbuzuje mě přítel. Dobře, nadechuji se a chystám se skočit. Už cítím na prstech ten chyt, ale ruka mi po něm jenom sjede. Než si uvědomím, že jsem tam skoro byla, houpu se ve vzduchu a nechám se spustit dolů. Pro dnešek mi to stačilo, ale příště už tam určitě vylezu.

Klíčová slova: horolezectví, stěna, adrenalin, výška

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Alžběta Nečasová | 31. 03. 2014, 12:04
http://munimedia.cz/prispevek/duro-salewa-sedi-moucha-na-lezecke-stene-aneb-zdolala-jsem-osobni-everest-6574/