03.03.2014 21:01


Paralympionik Patrik Hetmer: Jediné, čeho se bojím ohledně Soči, je let

Autor: Krinková Nicole | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

Bývalý student Masarykovy univerzity a současný paralympionik v alpském lyžování Patrik Hetmer se letos poprvé zúčastní zimních paralympijských her v Soči, které budou slavnostně zahájeny v pátek 7. března. „Zatím mám jistý start v slalomu a obřím slalomu, doufám, že se mi podaří získat divokou kartu na super-G,“ říká. Pokud s trasérem Mirkem Máčalou kartu opravdu získají, nastoupí do první disciplíny hned druhý den po zahájení.

Od narození trpí čerstvý paralympionik Patrik Hetmer vrozenou oční vadou. Jeho handicap spočívá v zúženém zorném poli. „Nejvíce mě limituje v tom, že nemůžu řídit auto. Ale už jsem si zvykl,“ dodává s úsměvem. S trasérem Mirkem Máčalou se na vzájemné spolupráci a vrcholovém závodění v alpském lyžování dohodli teprve před dvěma lety. Přesto už dosáhli mnoha úspěchů. Jedním z nich je vítězství v superobřím slalomu na mistrovství Severní Ameriky.

Původně jsem z rozhovoru byla značně nervózní, ale brzy po jeho zahájení se nervozita rozplynula. Patrik je sice špičkový sportovec, ale zároveň zůstal „normálním“ člověkem, který dokáže rozpustit ledy. U mě konkrétně nabídkou tykání. Projevil velkou ochotu odpovídat, jakoby se na každou další otázku těšil. Přestože rozhovor směřoval k paralympiádě a lyžování, povídali jsme si také o „obyčejných“ věcech. Kromě jiného jsem se dozvěděla, že za svých studií na Masarykově univerzitě rád chodil na „Mendlák“ na pivo. Patrik Hetmer s Mirkem Máčalou na svahu. Foto: Oficiální facebookové stránky: Patrik Hetmer - alpské lyžování

Po poměrně krátké době vrcholového lyžování ses dokázal kvalifikovat na letošní paralympijské hry v Soči. Těšíš se nebo jsi naopak nervózní z prvního startu na nejvýznamnějších závodech kariéry?

Nervózní jsem, ale nejvíc z letu do Soči. Létání totiž nemusím. Jinak se s Mirkem samozřejmě moc těšíme, je to naše první velká akce.

Kromě létání – máš strach a ovlivňuje tvůj výkon, když vidíš sjezd omezeně? Nebo je důvěra mezi tebou a trasérem natolik silná, že strach pro tebe není žádný tíživý faktor?

Ve slalomu a v obřím slalomu jsem strach nepocítil. U rychlých disciplín, jako je sjezd a superobří slalom, je to jiné. Tam strach trochu ještě je. Přeci jen jich nemáme ještě tolik naježděných. Postupně se ale snažíme strach odbourávat a díky tomu i zrychlovat. Respekt tam ale musí být vždy.

Sportoval jsi už v dětství? Co nebo kdo tě ovlivnil ve výběru sportu, který děláš teď?

Sportovat jsem začal už jako hodně malý kluk, protože oba rodiče i děda jsou sportovně založení a ke sportu mě vedli. Na lyže mě postavili, sotva jsem se naučil chodit a za to jim patří velké díky. I když táta kdysi závodně lyžoval, volba závodního sportu nebyla úplně jasná. Od třinácti let jsem se totiž věnoval snowboardu a lyže byly doma dlouho zaprášené. Protože ale zrakově postižení sportovci ve snowboardingu zatím nezávodí, tak ta volba padla právě na lyže.

Ovlivnilo tě nějakým způsobem třeba i studium na Fakultě sportovních studií na Masarykově univerzitě?

Při studiu jsem potkával naše reprezentanty v různých sportech a vždy jsem je obdivoval. Za mnohé vzpomenu třeba basketbalistky Evu Vítečkovou a Janu Veselou, krátce se tam mihl i Ondra Bank. Rozhodl jsem se ale až v momentě, kdy jsem si na internetu pozjišťoval, co to obnáší. Bylo to celkem rychlé. Definitivní rozhodnutí padlo někdy v zimě minulého roku. Na závody jsme se s trasérem Mirkem Máčalou začali připravovat až v létě, tedy před letošní zimou.

Jak jste se seznámili? Domluvili jste se na vzájemné spolupráci téměř ihned nebo jí předcházelo období váhání?

Seznámili jsme se někdy v první třídě. Bydlíme totiž na stejné ulici, takže jsme se potkávali při cestě do školy, postupně jsme spolu začali i řádit venku. Jsme nejlepší kamarádi a to je naše výhoda. Vím, že mu můžu věřit, spolehnout se na něj. Důvěra je oboustranně důležitá. Takovou zajímavostí je, že jsem vlastně k lyžím Miru přivedl já.

Jak to?

Když Miru přivedli rodiče poprvé na náš lyžařský svah v Luhačovicích, tak já už jsem tam řádil a on si řekl, že to chce umět stejně, jako já. Začal chodit pravidelně a dá se tedy vlastně říct, že jsem si tam vychoval svého budoucího traséra. Směje se.

Závodům předchází jistě velká dřina a disciplína. Jak často trénuješ? Máš i individuální tréninky nebo výhradně s trasérem?

Ta dřina tam skutečně je, někdy po trénincích doslova pliveme krev. Nicméně oba sport a hory milujeme, a když jsme někde na kopci, uvědomíme si, že ta dřina stojí za to. Musíme se samozřejmě hlídat, i co se týče životosprávy. Trénujeme v podstatě obden, někdy v tom hlavním tréninkovém období každý den. Tréninky se snažíme absolvovat spolu, ale ne vždy je to možné, to pak každý děláme to, co uznáme za vhodné a co nejvíc potřebujeme. Běháme, jezdíme na in-linech, účastníme se i bikových závodů, a také v rámci přípravy absolvujeme různé duatlony a triatlony.

Strávil jsi letošní netypicky teplou zimu hodně na svazích? Kde jsi trénoval?

Zrovna nedávno jsme se o tom s Mirou bavili. Je paradoxem, že v letošní bídné zimě toho máme nalyžováno nejvíc v životě. Byli jsme na podzim na třech soustředěních na rakouských ledovcích Stubai, Hintertux a Pitztal. Taky jezdíme na Slovensko. U nás jezdíme trénovat na Karolinku v Beskydech, která je kousek a má super svah na trénink, kilometrová sjezdovka je výhodou.

Jak vůbec probíhá komunikace na svahu mezi tebou a Miroslavem Máčalou? Máte domluvené nějaké zásadní signály? 

Komunikujeme pomocí interkomu, který máme oba připevněný na přilbě. Je to bezdrátové zařízení, pomocí kterého se dobře slyšíme. Mira mi na trati hlásí různé nerovnosti, ledové plotny, zlomy, nebo pak změny rytmu, pokud je tam nějaká průjezdná brána, vlásenka, nebo dvoubrána. 

A který ze závodů letošní sezóny jste si nejvíce užili?

Obecně se mi nejvíce líbily závody v americkém Aspenu, kde jsme jeli dva sjezdy, dva superobří slalomy a jednu super kombinaci. Byla to pro nás nová zkušenost a moc se nám tam líbilo. Škoda, že je to tak daleko. Zajímavé byly i závody úplně na začátku sezóny v holandském Landgraafu, kde se jelo v hale.

V hale? Sjezdařské závody v hale?

No na světě takovýchto hal pár existuje, nejznámější asi v exotické Dubaji. Jsou tam specifické podmínky, pocitově dost velká zima a většinou takový sypký, přemrzlý technický sníh. V zemích, kde nejsou kopce a sníh přírodní, je to asi jediná možnost, jak lidem lyžování přiblížit.

Paralympiády se účastníš poprvé. Bylo pro tebe kvalifikace složitá?

Existují určité bodové limity, které jsme museli splnit, abychom mohli závodit na paralympiádě. Potom jsou zde také národní kvóty, kdy má každá země přidělená místa. Česko mělo letos jen tři, dvě byla víceméně dopředu jasně obsazená a o to třetí jsem bojoval já a Mirek Lidínský, což je tělesně handicapovaný lyžař. Nakonec jsme s Mirou měli lepší body a díky tomu jedeme do Soči.

Start máš jistý v slalomu i obřím slalomu. Stále čekáš na rozhodnutí ohledně startu i v rychlých disciplínách, které se dozvíš až těsně před začátkem her. Bylo by pro tebe velké zklamání, kdyby ses nekvalifikoval?

Zklamání by to bylo, ale v životě jsou důležitější věci. Trénujeme ale tak, abychom na ně byli připraveni.

Kromě sledgehokejového týmu jsou ve výpravě do Soči další čtyři účastníci. Celkem tedy osmnáct sportovců a devatenáct členů doprovodu. Myslíš si, že by mohl být výběr širší?

Víc by nás být asi ani nemohlo, kvůli národním kvótám, ale je škoda, že se na paralympiádu nenominovali curleři a Mirka Sedláčková, která si nešťastně zlomila ruku.

O úspěšné olympioniky se sponzoři přetahují. Je podle tebe obtížné pro paralympionika získat sponzora?

Je to určitě složitější, nejsme tolik vidět. Naší malou výhodou je, že naši sponzoři si můžou sponzorské dary zčásti odečíst ze základu daně.  Tímto bych chtěl našim sponzorům moc poděkovat, protože bez nich bychom seděli doma na zadku. Taky musím poděkovat Českému svazu zrakově postižených sportovců a klubu BSC Praha i mým rodičům, kteří mě moc podporují.

Jezdí tě rodina podporovat i přímo na některé závody?

Rodina se mnou ještě na závodech nebyla, ale určitě mají v plánu, že se mnou někdy někam vyrazí. Asi někam, kde si i oni dobře zalyžují.

Vedle vrcholového sportování pracuješ jako učitel na základní škole Emila Zátopka ve Zlíně a přitom bydlíš v Luhačovicích. Máš čas i na jiné koníčky?

Moje koníčky se točí víceméně kolem toho sportu, ale občas vyrazím i do kina, do divadla, nebo jen tak se projít po Luhačovicích, je tam krásně. Usmívá se. V práci ve Zlíně zase mám velkou podporu vedení i kolegů, za což jim patří obrovský dík. Donedávna většina studentů ani nevěděla, že závodím. Ale už mi fandí, nebo v to alespoň doufám. Ohlasy jsou pořád. Sledují facebook, takže jsou v obraze.

S jakými ambicemi odjíždíš do Soči? Od které z disciplín očekáváš největší úspěch?

Na takovou velkou akci jedu poprvé, s některými závodníky jsem se dosud na kopci nepotkal, takže velice těžko něco očekávat. Obecně ale každé umístění do desítky budeme považovat za úspěch.


Patrik Hetmer

Patrik Hetmer je jednatřicetiletý paralympionik reprezentující Českou republiku v alpském lyžování. Závodit na vrcholové úrovni začal před dvěma lety a už letos se kvalifikoval na zimní paralympiádu v Soči. Narodil se v Plzni, ale většinu života prožil v Luhačovicích. Vystudoval pedagogickou a sportovní fakultu na Masarykově univerzitě v Brně a v dnešní době učí na základní škole Emila Zátopka ve Zlíně. Jeho handicap spočívá v zúženém zorném poli. 

Klíčová slova: paralympiáda, Soči, Patrik Hetmer, Miroslav Máčala, alpské lyžování

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.