08.10.2011 22:11


O cestě do Himalájí aneb tam, kde se zastavil čas

Autor: Dagmar Mašková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

V poklidném prostředí kavárny Anděl vyprávěl Martin Kopáček o své cestě ke Sluneční škole občanského sdružení Surya, o putování po zamrzlé řece nitrem Himaláje, o půl roce života v izolovaném údolí, kde se zachovala tradiční kultura, o místě, kde se podle jeho slov zastavil čas. A především mluvil o zkušenosti, na kterou se nezapomíná.

Kdo vás přivedl k myšlence vydat se do Himalájí?

Osobně by mě po poslední zkušenosti s horami už v životě nenapadlo vydat se takhle daleko a takhle vysoko. Jenže kamarádka Petra nabyla dojmu, že pro ni jsou hory naopak naprosto ideální a uprostřed prosince se rozhodla odjet na půl roku jako dobrovolník do Himalájí. Původně tam chtěla jet s nějakou slečnou, která ale nakonec odřekla. Vyprávěla mi to, celá zdrcená, jednou večer na Svoboďáku u svařáku. A protože já už měl v sobě tak dva tři, začal jsem mít pocit, že by to vlastně mohlo být úplně úžasné, vyrazit s ní. Kupodivu mě to neopustilo ani ráno, a tak jsem jel. Petra odlétala už prvního ledna, já jsem ji následoval za čtrnáct dní. 

Kam přesně jste jeli a jak jste se tam dopravili?

To, kde jsme byli, je vlastně indická část Himalájí, přímo ta oblast se jmenuje Zanskar. Nejdřív jsme letěli do Dílí a odtud jsme přelétali do města, které se jmenuje Leh. Ten je dost izolovaný, jediná spojnice s Lehem jsou dvě silnice, které poté vedou přes průsmyk v pěti tisících čtyř stech metrech. Takže v zimě, kdy jsme jeli my, se tam jinak než letadlem dostat nedá. Přistání bylo dost zvláštní. Letíte, letíte, podíváte se napravo a všude samé hory, podíváte se nalevo, taky všude hory. A to velké letadlo se najednou začne otáčet. Přiznám se, že jsem měl nahnáno. Z Lehu se do vesnice Kargyak, kam jsme měli namířeno, chodí přes zamrzlou řeku Zanskar. Pochod nám trval čtyři a půl dne. Spalo se v jeskyních, které už mají místní obestavěné kamennými zídkami proti větru. Šel jsem já s Petrou a s sebou jsme měli čtyři nosiče. Ti byli úchvatní, nepotřebovali totiž vůbec nic. Dohromady měli dva spacáky, vždycky se k sobě schoulili, dva do jednoho. Oblečení, které měli na sobě  bylo jejich jediné a na nohou měli botasky. Několikrát jsme museli řeku brodit nebo přelézat okolní skály. Já jsem se do řeky několikrát propadl. Po této trase jsme došli do města Padum a odtud jsme stoupali do naší cílové vesnice Kargyac. To bylo dokonce ještě o dost horší, na tomhle úseku jsem si zažil, co znamená nadmořská výška, a že to není nic příjemného. Jakým způsobem se tam pohybují místní je pro mě nepochopitelné. Viděl jsem tam třeba chlapíka v plátěných botách, většinou mají jen místní vlněné obleky. Zatímco my jsme se drželi co nejdál od kraje řeky, oni se do ní klidně chodili napít. 

Jaký byl přesný účel vaší cesty?

Jeli jsme tam jako dobrovolníci neziskové organizace Surya a měli jsme na starost výuku angličtiny a matematiky dětí, od předškoláků do druhé třídy. Petra měla na starost ještě gramatiku v páté a šesté třídě v místní Sluneční škole. Kromě toho jsme měli po těch pět měsíců našeho pobytu udržovat chod školy, vypláceli jsme mzdy a podobně. Střídali jsme tam tři české dobrovolníky. Škola je velmi zajímavá stavba. Vznikla z iniciativy českého architekta Jana Tilingera, který jako svoji diplomovou práci udělal projekt školy, která by mohla existovat v extrémně náročných himalájských podmínkách, aniž by se tam muselo topit. V oblasti Zanskar dosahují přes den teploty tak kolem minus deseti stupňů, v noci minus dvacet. Celá škola je postavena z místních přírodních materiálů, jen průčelí tvoří vlastně velké prosklené okno orientované tak, aby tam co nejdéle svítilo slunce. Za ním je dlouhá chodba a z ní se vstupuje do jednotlivých tříd, vzduch tam automaticky cirkuluje. V chodbě pod skly se tak vzduch vyhřívá a často je tam až ke třiceti stupňům. To, že jsem si nepřibalil pár krátkých kalhot, mě docela mrzelo. Fungovat to takhle může proto, že v celé tamní oblasti je takzvaný srážkový stín, tedy více než tři sta dní v roce slunce a azuro. V noci ve škole nemrzlo, což jsme ocenili, protože jsme tam i bydleli a kolem desáté ráno jsme ve třídách měli už přijatelných patnáct stupňů. Odpoledne po škole se nám v chodbě shromažďovaly místní babičky a vyhřívaly se. 

Co všechno se tam děti učí?

Výuka v předškolní třídě byla především formou hry, ale měli jsme tam i děti, co se třeba naučily počítat do dvaceti. Od první třídy se tam pak děti hlavně učí čtyři jazyky. Naše představa o jednom rodném jazyce tam neexistuje. Indie má jako hlavní jazyk hindí, jenže ten má tolik dialektů, že by se tím nedomluvili. Jako druhý jazyk tedy mají angličtinu, kterou se docela domluví. Pak se děti na této škole učí jazyk, kterým jsou psány buddhistické náboženské texty. Kromě toho je tam ještě zanskarština, což je jejich rodný jazyk. A ještě by se měly učit oficiální jazyk samotného státu Jamu a Kašmír. Ale ten jsme neučili, neměli jsme na něj učitele.

Jak probíhal váš den?

Ve škole jsme bydleli, spali jsme ve třídě. Ráno se děti trousili už od osmi. Ne že by se do školy tak těšily a byly způsobné. Dělaly neskutečný bordel, ale strašně je to bavilo (smích). Škola oficiálně začínala v devět, proběhl nástup, kde se zpívala hymna a modlitba, a pak jsme si společně čistili zuby. Protože tam téměř nemají lékařskou péči, mají místní zuby v naprosto dezolátním stavu. Výuka pak probíhala asi do pěti odpoledne. Potom jsme různě pomáhali ve vesnici, Petra se například učila plést zanskarské ponožky nebo učila místní starší dívky psát.

Co jste poznali z místní kultury?

Jeden náš největší kulturní zážitek byl výlet na místní buddhistický klášter, kde se konal náboženský festival. V podstatě to ale nebylo až tak o festivalu, jako o tom, že se tam mladí lidé z vesnic chodí seznamovat. Je to taková jejich diskotéka. Klášter je neskutečné orlí hnízdo, postavený vysoko na skále z pár hliněných cihel, balvanů a klád spojených jačím trusem. Jak to tam drží, je mi záhadou. Pochopili jsme, že mniši tam mají různé funkce, které se střídají v intervalu tří let. Někdo třeba má za úkol nakupovat potraviny, takže tři roky nakupuje potraviny. Jiný se má tři roky modlit, tak tři roky vysedává na hlavním modlitebním dvoře téměř celý den a intenzivně se modlí. Vyhrávala tam místní mnišská kapela, ale o hudbě bych moc nemluvil. Trochu rytmu tomu dodávalo recitování modlitebních textů, jinak to ale bylo hodně punkové.

Náš druhý největší kulturní zážitek, který následoval hned po náboženském festivalu, byl lukostřelecký festival. Mají to tam krásně rozdělené, v zimně se modlí, a když se modlí, tak se nepije. Jakmile ale přijde jaro, je čas to oslavit. Festival trval tři dny, během kterých se zhruba tak šest dní pije (smích). Pije se tam čang, pivo z ječmene. Chutná to asi jako dost hnusný burčák, ale dá se na to zvyknout. Když to vydestilují, tak je z toho kořalka zvaná arak, která už je docela dobrá. Mají tam dost zničující systém pití. Nalijí do malých kalíšků, vy upijete a oni vám hned zase dolijí. Nesmí tam mít člověk prázdno. Já z toho mám dost nepěknou vzpomínku (smích). K lukostřeleckým slavnostem mají svoje tradiční písně a zajímavý tanec s šálou. Tohoto svátku se účastní i mniši z kláštera. Ti pít nemohou, takže to vyhrávali.

A co cesta zpět domů, proběhla bez problémů?

Po cestě zpátky jsem si v autobuse na cestě přes sedlo opravdu oddychl, že už jsou všechny dobrodružství za mnou. Ale jen co jsem na to pomyslel, autobus se nečekaně povážlivě naklonil a zastavil. Všichni vytřeštili oči, protože dole pod námi byl hluboký sráz. Nejdřív mi proběhlo hlavou nehýbat se, jak to bývá ve filmech. Ale když jsem viděl všechny ostatní prchat z autobusu, tak jsem začal prchat taky. Nakonec jsme v pořádku odjeli, ale byl jsem dost vyklepaný. Takže i cesta zpět stála za to (smích).

Martin Kopáček o cestě do Himalájí Foto: Dagmar Mašková

Klíčová slova: rozhovor, Himaláje, dobrovolnictví

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.