08.05.2013 16:31


Nevím, co dělat dřív, říká ochrnutý muž

Autor: Tomáš Kára | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Třiačtyřicetiletý David Kozelský je už více než 21 let odkázán na invalidní vozík. Jeho diagnózou je kvadruplegie, což znamená ochrnutí všech čtyř končetin. Ovšem i přes svá omezení má spoustu zájmů a každý den využívá naplno.

David Kozelský je člověk, který se nenechal nepřízní osudu zlomit a za pomocí rodiny i finanční pomoci od státu žije poměrně aktivní život. Když zrovna není na výletě na svém elektrickém vozíku, tak se vzdělává nebo se baví u her či televize. Na nudu ani na svůj handicap si nestěžuje. „Člověk se musí svému údělu postavit čelem,“ říká.

Jaký jste měl život před tím, než jste ochrnul?

Před úrazem jsem žil jako většina mladých. Chodil jsem do práce, abych si vydělal na živobytí, po práci jsem si rád zašel na pivo, na diskotéku nebo třeba do kina. Také jsem moc rád sportoval. Jezdil jsem na kole, na lyžích, hrál tenis, volejbal, posiloval a závodně jsem hrál fotbal, i když jen takové městské a okresní soutěže. Při pracovní cestě do Izraele v roce 1991 jsem naplnil i touhu po cestování a poznávání cizokrajných zemí a kultur. Každý týden jsem měl jeden den volný a za dobu mého osmiměsíčního pobytu jsem stihl navštívit všechny tamní památky a vykoupat se v Rudém moři. Po návratu jsem byl plný nadšení a optimismu. Naivně jsem si myslel, že mám před sebou to nejlepší. Zbývalo něco přes měsíc do osudového dne, který mi obrátil život naruby.

Co se v onen osudový den stalo?

V ten den jsem měl zrovna 22. narozeniny. Jel jsem z práce na kole a těšil jsem se domů, kde mě čekal čerstvě upečený dort. Najednou jsem uslyšel nějaký zvuk, tak jsem se ohlédl, ale nic zvláštního jsem neviděl. Když jsem se chtěl podívat zpět dopředu, ucítil jsem tlak na hlavě a pak bylo temno. Po chvilce jsem se probral a začal zjišťovat, co se stalo. Rozpoznal jsem zadní část náklaďáku, pod kterou bylo mé kolo tak pevně zaklíněno, že jsem na něm stále seděl, nohy v klipsnách a hlavou jsem ležel na řídítkách. Ruce mi visely bezvládně dolů a pod sebou jsem rozpoznal loužičku krve. V tu chvíli jsem si řekl: „Sakra, zrovna když mám narozeniny, tak si rozbiji hlavu.“ Chtěl jsem sesednout a vyhledat ošetření, ale v tom jsem si uvědomil, že se nemůžu pohnout.

Co následovalo?

Pak jsem ztratil vědomí. Když jsem se znovu probral, tak už jsem ležel na silnici a kolem mě byl hlouček chlapů, kteří mě ujišťovali, že záchranka je na cestě. Pamatuji si, že jsem měl zvláštní pocit v nohou, jako bych je cítil úplně jinde, než je ve skutečnosti mám. Pak konečně dorazila sanitka a začalo moje putování po nemocnicích.

Jak vážný byl váš úraz?

Měl jsem frakturu třetího a čtvrtého obratle, což poškodilo míchu. Byla nutná okamžitá operace a já jsem tehdy nevěděl, jestli se vůbec dožiju rána.

Kdy jste se poprvé dozvěděl, že zůstanete ochrnutý?

Bylo to hned po operaci, když přišel doktor, který mi řekl, že páteř mi narovnali, ale s míchou je to horší. Pamatuji si na slova: „Více jsme udělat nemohli. Zanechá to těžké trvalé následky“. Jejich význam jsem si v ten moment ale ještě plně neuvědomoval. Zprvu jsem si myslel, že je to jen přechodný stav a že by se to mohlo spravit, ale postupem času mi docházelo, že už zůstanu ochrnutý napořád, minimálně na nohy. Asi po čtyřech měsících od úrazu jsem se začal smiřovat i s tím, že to ani s rukama nebude o moc lepší.

Jaký byl váš návrat do života?

Pochopitelně to bylo těžké. Velkou oporou mi byla a je rodina. Matka nechala práce, aby se o mě mohla starat, a v tom jí pomáhá zbytek rodiny.

Čím jste po úrazu vyplňoval vaše dny?

První rok po úrazu jsem trávil především u televize, kde jsem sledoval sportovní přenosy. Koupil jsem si také video a hi-fi věž. To všechno mě docela zaměstnávalo a drželo nad vodou. Ovladače jsem používal pomocí tyčinky na čtení, kterou jsem měl v ústech. Později jsem přemýšlel, k čemu dalšímu bych jí mohl využít a napadl mě počítač, který jsem si také pořídil.

K čemu jste počítač využíval?

V té době byly počítače ještě hodně pomalé. Můj první byl Didaktik ZK Spektrum, do kterého se nahrávala data skrze magnetofon. Ale i tak mě to celé hodně chytlo a hrál jsem různé hry, psal si texty, tvořil databáze nebo také zkoušel programovat. Ovšem opravdu zajímavé to začalo být s nástupem internetu. Najednou tu byl přístup k jakýmkoliv informacím, snadná a rychlá komunikace a nepřeberné množství všelijaké zábavy. Také jsem mohl prostřednictvím počítače dělat různé práce na dohodu, takže jsem třeba psával recenze na počítačové programy, tvořil různé plakáty, jídelní lístky a katalogy. Nejlepší byla asi moje spolupráce s jednou Ostravskou webdesignérskou firmou, ve které jsem to dotáhl až na pozici e-marketingového specialisty. Ale bohužel jsem pak musel této práce nechat kvůli zhoršení mého zdravotního stavu.

Čemu se věnujete v současné době?

Toho je hodně. Když se někdy dám do řeči s někým, kdo mě ještě nezná, většinou se mě ptá: a co ty tak celé dny děláš, nenudíš se? A já se jen usměju a řeknu: kdeže, já nám tolik zájmů, že mi je den krátký. Když je hezky, tak rád cestuji, což mi umožňuje můj elektrický vozík, který ovládám bradou. Jinak pochopitelně stále rád sleduji televizi, poslouchám hudbu a jsem často na notebooku. Ten v současné době už mohu ovládat pomocí hlasu a také speciální ústní myši, se kterou zvládám hrát i většinu počítačových her. Také čtu elektronické knihy, programuji si svůj web nebo se snažím zdokonalovat v angličtině.

Máte nějaké sny a plány do budoucna?

Do budoucna moc neplánuju. Rodiče už stárnou a ubývá jim sil, což znamená, že se brzy budu muset natrvalo uchýlit do ústavní péče. Pak už to nebude jako dřív. Dostanu pokojíček, co se podobá kotci v králíkárně a budu si připadat jako králík. Štěstí na tom je to, že je to jen pět kilometrů od domova a navíc tu jezdí nízkopodlažní autobus, takže nebude problém kdykoliv se stavit domů. Ale nejlepší na tom bude, že si rodiče budou konečně moci po dlouholetém pečování o mě odpočinout.

Jak se zpětně díváte na vaší nehodu a životní změnu, kterou vám přinesla?

Někdy bych nejraději vrátil čas a dal vše do pořádku, ale to nejde. Možná jsem měl tehdy více dávat pozor, ale na takové věci je už pozdě a člověk se k tomu údělu musí postavit čelem a přijmout ho za svůj. Jinak by to asi ani nešlo.

Je něco, co byste rád vzkázal na závěr?

Snad jen to, že pokud se někdo o mně bude chtít dozvědět něco více nebo mě dokonce podpořit, ať navštíví můj věčně nedokončený web www.dako.wz.cz.

Klíčová slova: rozhovor, kvadruplegie, ochrnutý muž

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.