10.11.2013 14:05


Nadšení střídá strach, tak vypadá Via ferrata

Autor: Tereza Paďourová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

Milovníkům dobrodružství, napětí a adrenalinu jistě není pojem Via ferrata cizí. Jak vypadá takové zajištěné lezení po skalách, přiblížil jeden z nadšenců Robin Žďárek.

Via ferrata je lezení v náročném horském terénu po zajištěných cestách. Bezpečí účastníků zaručují jistící lana, železné žebříky a další pomůcky. Nejčastějšími destinacemi jsou Alpy nebo Dolomity, ale je možné navštívit také Karpaty nebo Balkánský poloostrov. Historie tohoto sportu sahá více něž sto let do minulosti, kdy tyto cesty pomáhaly vojákům k usnadnění pohybu v terénu. První oficiální Via ferrata vznikla v roce 1843. Své zážitky z lezení popsal Robin Žďárek.

Kdy a kam přesně jste jeli?

Koncem října jsme byli na Hochkönig v Rakousku.

Jak jste se k Via ferrata vůbec dostal?

O ferratech mi řekl kamarád. Jeho bratranec je totiž horolezec. Dostal jsem základní informace o tom, jak to bude vypadat, ale že to bude až tak ostré, jsem netušil.

Co vás nejvíce překvapilo?

Vlastně asi úplně všechno. Nejvíc ale fyzická náročnost. Člověk, který nemá dobrou fyzičku, by to zvládnout nemusel. Vyšplhali jsme do necelých tří tisíc metrů, kde už je hodně znát řídký vzduch. Cestu jsme šli skoro jedenáct hodin, převýšení totiž bylo téměř tisíc pět set metrů.

Měl jste nějaké předchozí zkušenosti?

U instruktáže se psalo, že k úspěšnému absolvování cesty jsou potřeba, já jsem ale žádné neměl. Nikdo to nekontroluje. Pouze na začátku cesty stojí cedulka s varováním. Žádný instruktor, který by dovednosti kontroloval, tam není. Jste sami.

Kde jste tedy vzali techniku?

Tu jsme si půjčovali. Rady ohledně uvázání sedáků nám poskytla kamarádova sestřenice. Ukázala nám, jak udělat uzly. Pak už je to jenom o přehazování karabin. Na konci jsem stejně zjistil, že jsem měl sedák zapnutý špatně. Měl jsem docela štěstí, že vydržel a já někde neslítnul.

Přihodilo se vám na cestě něco špatného?

Kamarádova otce těsně před koncem chytla záda, takže kousek pod vrcholem jsme se museli rozdělit na dvě skupinky. Dva s ním šli  zpátky a my zbylí jsme pokračovali. Úplně na vrcholek se ale dostal jen jeden z nás. Z důvodu dehydratace a vyčerpání jsme všichni bohužel poslední výstup nezvládli. Množství vody jsme skutečně silně podcenili. Každý měl necelý litr, což bylo hrozně málo. Myslím, že bychom potřebovali minimálně třikrát tolik.

Co dalšího jste s sebou měli?

Veškeré vybavení zahrnovalo sedáky, helmy, karabiny, horolezecké lano, batohy, nějaké jídlo, navigace kvůli výškovým údajům a rukavice. Ty jsou hodně důležité. Nejdůležitější jsou ale boty. Nemusejí být nijak speciální, ale hlavně pořádně pevné.

A k samotné zajištěné cestě jste se dostali jakým způsobem?

Na místo pod cestou jsme dojeli autem, rozdělali stan a přečkali v něm noc. V šest ráno jsme vyrazili. Právě se rozednívalo. Byla už docela zima, přibližně sedm stupňů. Trasa k ferratě by se dala přirovnat k výšlapu na Sněžku, jen trochu náročnějšímu. Místy byl pouze žebřík, po kterém se muselo prolézt mezi skalami.

Jak se pozná, že už jste u ferraty?

Díky ceduli. Je to místo, kde už musíte pracovat s jištěním. Překvapilo nás, že hned ze začátku byl skalní převis, který by mohl hodně lidí odradit. Potom se šlo stále dál podél jistícího lana. Pouze na dvou místech lano nebylo. Byly to ale lehké úseky, a proto nebylo potřeba.

Stalo se vám cestou něco zajímavého?

Jednou nám kamarád zůstal viset uprostřed propasti, protože mu došly síly. Mezi dvěma skálami bylo natažené lano o délce asi dvacet metrů, které bylo potřeba přeručkovat. On už ale nemohl a zůstal uprostřed. Chvíli jsme nevěděli, jestli pro něj nebudeme muset vlézt, nakonec to ale zvládnul. Další adrenalin jsme zažili na cestě zpět. To už jsme nebyli jištění a docela dlouhou dobu se šlo po volných kamenech. Stačilo špatně šlápnout a mohli jsme uvolnit lavinu nebo kámen, který by trefil někoho pod námi. Na ferratě, kterou jsme šli druhý den, na nás nalétávali ptáci. Jeden chytl do pařátů kamarádovu ruku  a málem ho tak shodil ze skály dolů. Naštěstí se včas vyškubnul a pták odletěl.

Myslíte si tedy, že je to nebezpečné?

Řekl bych, že ani ne. Cesty jsou skutečně dobře zajištěné. Člověk, který se bojí výšek, tam ale nemůže. Téměř celá trasa vede po kamenném hřebeni a pod vámi je neskutečná hloubka. Nic pro slabé povahy. Hrozí jen nějaké zlomeniny nebo odřeniny po nešikovných pádech, ale nic horšího. Vřele to každému doporučuji, je to skvělá zkušenost. Hlavní je nezapomenout na pojištění.

Místy zní vaše vyprávění děsivě, jel byste i tak znovu?

Určitě ano. Na tu krajinu se člověk nemůže vynadívat. Užili jsme si s partou hromadu zábavy, ale je to i zkouška důvěry. Na některých úsecích jsme si totiž museli vzájemně dost pomáhat. Kvůli dehydrataci jsem si sáhnul na dno. Vyzkoušel jsem, co vydržím.

Klíčová slova: zajištěná cesta, adrenalin, sport, hory

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.