07.05.2013 21:13


Nadějný hokejista Tomáš Dujsík udělá pro extraligu cokoli

Autor: Lucie Sitarová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

Brněnský hokejista Tomáš Dujsík si v letošní sezóně poprvé zabruslil na extraligovém ledě. Jaká je cesta malého kluka do Brňany zbožňovaného klubu? A co by dělal, kdyby nehrál hokej?

Brno – Nadějný hráč brněnského hokejového klubu Kometa Brno Tomáš Dujsík se narodil v listopadu 1992. Hokeji se věnuje od šesti let. Obránce, kterému kamarádi neřeknou jinak než Dujsa, studoval na sportovním Gymnáziu Hády a v právě ukončené sezóně si poprvé zahrál extraligu.

Tomáš Dujsík začal s hokejem v šesti letech. Foto: Lucie Sitarová

Co, nebo kdo vás přivedl k hokeji?

Když jsem byl malý, můj táta se chodil dívat na hokej a často mě brával s sebou. Každou chvíli jsem byl na Rondu – tehdy se tu hrála druhá liga – a prostě mě to chytlo. Hrát jsem začal pod tátovým vlivem asi tak v šesti. 

Jak postupovala vaše kariéra?

Začínal jsem v Ytongu Brno, což byl v té době konkurenční klub Komety. Tehdy jsme hrávali na stadionu Za Lužánkami, který je dnes už zavřený. Potom jsme se přesunuli na Rondo, kde jsem v žáčcích hrál v útoku, byl jsem hodně i kapitán. Asi v šesté třídě jsme se dostali na mistrovství republiky. Nějaké výraznější úspěchy jsme poté už neměli. Na obránce mě přeorientoval trenér po spojení Ytongu a Komety, podle něj jsem se do útoku nehodil. Rovnou jsem se pak dostal mezi osm nejlepších obránců juniorského týmu.

V minulém roce jsme skončili celorepublikově druzí, což jsme hned po zápase úplně neocenili. Teď to ale beru jako velký úspěch. Letos si mě na zkoušku vytáhli do A týmu Komety. Povedlo se mi pár zápasů, tak si mě tam nechali. 

Máte šanci se tam udržet?

Uvidíme, co ukáže nová sezóna. Může se stát, že mě pošlou na hostování někam jinam, Kometa hodně spolupracuje třeba s Třebíči. Chci ale udělat všechno proto, abych zůstal v Brně.

Tomáš Dujsík během tréninku letní přípravy. Foto: Marin Kocourek

Jaký máte nejhorší hokejový zážitek?  

Asi prohru z minulého roku. Měli jsme to vážně vydřené, hráli jsme nejvíc zápasů. Navíc se tehdy hrálo finále nestandardně na jeden zápas – byli jsme v nevýhodě cizího prostředí. Nechci se ale na nic vymlouvat, měli jsme toho plný kecky. Časem to člověk samozřejmě ocení, ale tehdy to pro nás bylo vážně strašné. Minulá sezóna nás taky hrozně mrzela, nedostali jsme se ani do předkola play-off. Na druhou stranu je pro mě velkým úspěchem už to, že můžu za A tým hrát. Moc si toho vážím.

Co je potřeba k tomu dostat se v hokeji na takovou úroveň?

Jednak je potřeba začít opravdu brzo – znám kluky, kteří s hokejem začínali od tří let. Pokud to chce někdo dotáhnout na dobrou úroveň, měl by začít nejpozději v osmi či devíti letech. Nutné je taky dřít pořád na sto procent, nic nevynechávat, nic nedělat napůl, spíš si ještě něco málo přidat. Takový přístup hráče mezi ostatními v týmu hodně posune. Říká se, že kluk s devadesáti procenty talentu a deseti procenty práce nikdy nedosáhne takové úrovně jako ten, co má jen deset procent talentu, ale devadesát procent tvrdého tréninku.

Hokej je přece jen dost náročný sport, jak se k tomu staví vaše rodina?

Já měl to štěstí, že mě rodiče ve všem podporovali, do ničeho mě nenutili. Odmala mě vozili na ranní tréninky, jezdili se mnou za závody a podobně. Za to jsem opravdu vděčný, podpora rodičů je strašně důležitá. Navíc hokej je asi jeden z nejdražších sportů – řekl bych po tenise nebo moderním pětiboji. Dnes už kluby půjčují části výstroje, což v mých začátcích vůbec neexistovalo. Všechno mi rodiče museli kupovat.

Měl jste někdy krizi, kdy jste chtěl s hokejem úplně skončit?

No určitě! Měl jsem krizi tak kolem patnácti, kdy se mi moc nedařilo. Bylo to právě v době, kdy jsem se přeorientovával z útočníka na obránce, nesedl jsem si ani s trenérem. Ještě k tomu jsem měl kamarády, kteří pořád chodili někam ven a říkali mi: „Dujso, pojď s náma,“ a já jsem samozřejmě nemohl. Potom jsem si ale řekl, že už jsem tomu tolik obětoval, tolik let vstával pravidelně 5:45, poctivě trénoval – tak to přece teďka nevzdám!

Tomáš Dujsík v akci, ještě za juniorský tým Komety Brno. Foto: Studio 007

Studujete?

Momentálně ne. Chtěl jsem nastoupit na sportovní výživu na Fakulty sportovních studií, nakonec jsem se ale rozhodl, že si dám od školy rok pauzu a budu se věnovat pouze hokeji. Což se ukazuje jako dobré rozhodnutí – dostal jsem se do Áčka. Pokud budu hrát hokej na takovéto úrovni, se studiem začnu asi až po konci kariéry. V případě zranění bych sepravděpodobně vrhl na tu sportovní výživu.

Teď mě naplňuje hokej a má práce – působím jako finanční poradce. Svou budoucnost bych ale rád viděl na ledě. Spousta kluků, co chce dělat hokej, ani nedokončí střední školu. Počítají s hokejovou budoucností. Stát se ale může cokoli, člověk by měl vždycky myslet na nějakou další možnost.

Chtěl byste po konci aktivní kariéry zůstat u hokeje například jako trenér?

Pokud se budu hokeji věnovat, pak od něj určitě po konci kariéry neodejdu. Nevím však, jestli se mu budu věnovat jako trenér nebo například manažer. Hokej je strašně nevyzpytatelný. Dva roky zpátky by se mi o extralize ani nesnilo. Proto si vůbec netroufám říct, co budoucnost přinese.

Co je na hokeji nejlepší?

Nejlepší je super kolektiv, společné vzpomínky a zážitky, potom taky pocit vítězství. A skvělí jsou i fanoušci. Když jsem poprvé vjel na extraligový led, byl jsem z toho několik minut úplně mimo. Je to opravdu skvělý pocit, ta energie, která od fanoušků proudí, je neskutečně motivující.

Tomáš Dujsík v souboji v extraligovém zápase. Foto: Martin Kocourek

A co naopak nejhorší?

Strašně demotivující je například přespřílišná aktivita rodičů některých kluků. Nebo když jsou třeba známí trenéra – a potom dostanou díky tomu přednost před lepšími. To je podle mě to, co hokej nejvíc kazí. Nejhorší zážitek je pro mě ale stále prohra ve finále juniorského mistrovství.

Nehrát hokej, co byste dělal?

To vůbec nevím. Ale asi bych dělal nějaký jiný sport, třeba tenis nebo dokonce fotbal. V tomhle jsem trochu blázen, všechny spoty mě strašně baví.

Jak vás hokej ovlivnil v osobním životě?

Nejvíc asi v tom, že mě naučil průbojnosti a dal mi chuť být ve všem nejlepší. Možná, že jsem to tak měl už od malička, nevím, ale hokej to ve mně určitě podpořil. Taky jsem se naučil komunikovat s ostatními lidmi, pracovat v týmu a hlavně jsem získal spoustu kamarádů a známých.

Způsobil jste si při hokeji nějaké větší zranění?

V osmé třídě jsem měl vyhřezlou ploténku, ale to bylo kvůli dlouhodobému přetížení a nedostatečným zádovým a břišním svalům. Taky jsem si jednou zlomil ruku a teď jsem dostal pukem do zubů. Čtyři přední zuby jsem měl vklíněné dovnitř. Ještě štěstí, že jsem v tu dobu nosil rovnátka. Teď je ale budu muset mít ještě minimálně půl roku, aby se zuby zase chytily a nevypadly. Hned na střídačce jsem si je pokusil vrátit zpátky na místo a v tom rauši jsem si jeden zub ohnul na opačnou stranu.

Klíčová slova: hokej, Kometa, Dujsík

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.