03.04.2014 12:22


Muži si museli zvyknout na to, že nad nimi vyhrává žena, říká Kateřina Žůrková

Autor: Rymel Patrik | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

Kateřina Žůrková jasně ukazuje, že stereotypy o jednotlivých pohlavích nemusí vždy platit. Od desíti let totiž závodí v motokárách. Postupně se dostala do té nejvyšší kategorie, ve které nyní soutěží jako jediná žena. Frýdecko-místecká rodačka má na svém kontě desítky umístění na stupních vítězů. 

Jak jste se dostala k závodění?

Bylo mi asi deset let, když jsme s tátou chodili jezdit do půjčoven. Seděla jsem mu na klíně a kroutila volantem. Jednou se mě pak zeptal, jestli to nechci zkusit závodně. Zjistili jsme pár věcí na internetu a začali jsme. 

Na jaké úrovni závodíte?

Jezdím Mistrovství České republiky a Mistrovství Slovenské republiky. Každý seriál má sedm závodů, takže za sezónu jedu čtrnáct soutěží. V minulosti jsem jezdila i Mistrovství Evropy. Dále se v Česku jedou i pohárové seriály, ale ty už nejezdíme.

Závodila jste někdy i mimo Evropu?

Byla jsem jednou nominována na Světové finále do Egypta v pozici náhradníka, jenže poprvé v historii dorazili všichni závodníci a já nakonec nesoutěžila. Trať jsem si alespoň projela, bylo zajímavé jet mezi pískem a palmami. Jinak jsem závodila jen v Evropě. Navštívila jsem Dánsko, Francii, Španělsko, Rakousko, Německo, Itálii a Belgii.

Závody jezdí muži i ženy dohromady. Kolik žen závodí?

V mojí kategorii jsem momentálně jediná, je to ta nejsilnější kategorie a je fyzicky dost náročná. Ze začátku jsem se divila, proč tam ty holky moc nejezdí. Zjistila jsem to, až když jsem to sama zkusila. Někdy mám pocit, že mi v závodě vyskočí žíly z předloktí.  Ale v těch nižších kategoriích bude poměr žen a mužů asi jedna ku patnácti.

Jak muži snášejí, že je v motosportu poráží žena?

Špatně. Na tohle není mužské ego připravené. (smích) Ale já myslím, že si na mě už zvykli, přeci jen se mezi nimi pohybuji skoro dvanáct let. Navíc když jsem začínala, tak jsem měla dobré mechaniky, kteří mi motokáru uměli nastavit, tudíž jsem hned ze začátku končila na stupních vítězů. Nesetkala jsem se s žádným posměchem.  

Hrála jste si jako malá s autíčky, nebo s panenkami?

S bratrem jsme to měli prohozené, on měl rád barbíny a já auta. Dnes si s muži i lépe rozumím, protože jsem od desíti let vyrůstala na závodech převážně v mužském prostředí. 

Jaké jsou vaše největší dosavadní úspěchy?

Byla jsem sedmnáctá v závodě ze seriálu Mistrovství Evropy, celkově třetí na Mistrovství Slovenské republiky a první v seriálu Rotax Max Challenge Cup, z něhož jsem byla nominována na již zmíněné Světové finále. A pětasedmdesátkrát jsem stála na stupních vítězů.

Minulý rok jste společně s Alenou Kontárovou vyhrála Souboj univerzit. Byl to těžký závod, nebo jste naopak necítily konkurenci?

Byla jsem z toho trochu nervózní. Stanovili jsme si, že to musíme vyhrát. Když jsme tam přišly, všichni si z nás, jako jediného dívčího týmu, dělali legraci. Pak jim ale spadla brada, když jsme zajely bezkonkurenčně nejlepší čas. Je ale pravda, že tým za námi jel taky dobře, takže úplně zadarmo to nebylo.

Říkala jste, že je závodění fyzicky náročné. V čem?

Fyzicky i psychicky. Člověk je totiž v neustálém napětí, neodpočine si. Většinou už nezvládám poslední trénink, to už mi padá volant z rukou. Jednou jsem si ze zvědavosti na trénink vzala měřič tepu a naměřil mi průměrnou tepovou frekvenci 190. Závody jsou ještě náročnější, protože trvají delší dobu a jezdec musí po celý závod podávat maximální výkon. Navíc v mojí kategorii jsou motokáry vybaveny i řadící pákou, tudíž na některých okruzích řídím šedesát procent dráhy jednou rukou. A motokára není vybavena žádným posilovačem řízení.

Kolikrát za sezónu trénujete?

Když je sezóna, která trvá od dubna do října, tak trénujeme vždy jen před závodem. Tudíž pátek a sobota patří tréninku a kvalifikaci, v neděli se závodí. V zimě se udržujeme v kondici v posilovně a trénujeme v půjčovnách různých hal. To nám sice jezdecky tolik nedá, ale je to alespoň záběr na ruce a tak začátek další sezóny pro nás po fyzické stránce není až takový šok.

Jak závod probíhá?

Jede se většinou na dvacet kilometrů, čemuž odpovídá dvacet kol. Během závodů se nestojí pro doplnění paliva nebo podobně, na to trvá závod moc krátkou dobu.

Máte nějaký rituál před závodem?

Akorát se modlím, abych to přežila ve zdraví. Bývám hodně nervózní. První vlna uklidnění nastává, když se nastartuje kára. Pak když dojedu na start, jsem nervózní, jestli najdu neutrál. Je mezi jedničkou a dvojkou a v jeho hledání ještě nemám ten správný grif. Jakmile jej najdu a závod odstartuje, vše ze mně spadne a jedu.

Stala se vám při závodech nějaká vážnější nehoda?

Naštěstí nic vážného. Dvakrát jsem se sice projela v sanitce, nakonec bylo ale vše v pořádku. Každá nehoda na trati je nepříjemná, ale nejhorší bylo, když jsem na jedné trati v Česku viděla smrtelnou nehodu.

Například ve formuli 1 se neustále mluví o zvyšování bezpečí jezdců. Jsou nějaká opatření, která chrání jezdce v motokárách?

Skoro žádné. Nemáme bezpečností pásy a ani žádnou konstrukci nad hlavou. Jediné, co člověk má, je nehořlavá kombinéza, speciální boty, rukavice a helma. Na tratích jsou záchranné zóny, ale ani ty někdy nepomůžou.

Můžete představit motokáru, ve které jezdíte?

Motokáry v mé kategorii jsou podstatně silnější než motokáry v půjčovnách. Také jsou jinak konstrukčně řešené. V půjčovnách jsou stavěné tak, aby ustály nárazy do sloupů a podobně. Naše jsou stavěné na to, aby dosahovaly co nejlepších jízdních vlastností ve vysokých rychlostech. Moje motokára má 125 kubíků, šestistupňovou převodovku s maximální rychlostí přes 200 kilometrů za hodinu. Na českých drahách se takové rychlosti ale nedosáhne, jezdí se tak 150.

Máte nějaký nejlepší zážitek ze závodění nebo něco, na co ráda vzpomínáte?

Vždy když vytočím motor na rovince, tak je to pro mě ten největší zážitek. Samozřejmě když se umístím na stupních vítězů a vidím, kolik chlapů jsem porazila, tak to je asi ten nejkrásnější pocit.

Studujete vysokou školu. Je obtížné vedle toho ještě závodit? 

Paradoxně to teď zvládám lépe než na gymplu. Protože nemám v pátek školu, můžu se ve čtvrtek sebrat a jet na závody. O zkouškovém je to horší, ale dá se to zvládnout.

Vidíte v závodění nějakou budoucnost?

Jako že bych se tím uživila? Ne, tímhle se uživit nedá. Uživí se spíše tak jeden člověk z tisíce závodníků, beru to spíše jako koníček. Přemýšlím, že tento rok budu naplno závodit poslední sezónu, je třeba se pomalu zaměřit na důležitější věci v životě.

A to jsou?

Studium, práce. Chtěla bych vycestovat někam do zahraničí, nasbírat zkušenosti. Chtěla bych dostudovat ekonomku a vzít si k ní ještě druhou výšku. A jednou si založit vlastní podnik.

 

Medailon:

Kateřina Žůrková se narodila 9. 12. 1992 ve Frýdku-Místku. Vystudovala Gymnázium Petra Bezruče, nyní studuje na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně obor Podniková ekonomika a management. Závodění v motokárách se věnuje od svých desíti let. V současné době soutěží v nejvyšší kategorii jako jediná žena. 

Klíčová slova: Kateřina Žůrková, motokáry, motosport

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.