13.03.2013 20:01


Můj mobilní vládce

Autor: Ondřej Šulík | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Je tomu již 137 let, co Alexander Graham Bell poprvé volal vzdálenému panu Watsonovi a nemusel u toho řvát, aby se slyšeli. Tehdy se zrodil telefon. Během doby se měnil, zmenšoval, vybarvoval a osamostatnil od drátů ve zdi. Osamostatnil se dokonce i od nás a už nám ani tak moc neslouží. To my pro toho elektronického ďábla ohýbáme hřbety.

Mobilní telefon už není jen maminčina prodloužená ruka, kterou se snaží ovládat můj život ještě dlouho po tom, co se zavře branka rodné chaloupky. Nenápadně, skoro jako nindžové, se mobily přerodily z dobrého sluhy ve zlého pána a snaží se mi zničit celý den. Už od kuropění se celá planeta točí kolem něj…Ondřej Šulík. Foto: Monika Zezulová

Zbytečně moc brzy ráno mě probouzí kokrhající telefon. V tu chvíli zapomíná, že je dotykový, a nenechává mě posunout čas vstávání. Zarputile se brání i vypnutí. A to i tehdy, když moc prosím. Cestou z postele se kokrhání mění v srdcervoucí kňučení raněné srny. Budící akce ho smrtelně vyčerpává a potřebuje dobít. Mobil má hlad co čtyři hodiny a pokud nedostává svou dávku elektřiny, padá naznak a omdlí. „No jo, no jo…,“ otráveně hledám nabíječku ve změti drátů. Když se totiž mobil nenají, nenasnídám se v klidu ani já.

Nastává jedna z mála chvil, kdy od něj mám svatý pokoj. Do sprchy si ho ráno vzít nemůžu. Zato si můžu být jistý, že jakmile pustím vodu, mobil se rozezní a nervózně vibruje na stolku u koupelny. Nedovolal se mi spolubydlící Lůďa. Nevadí, zavolám mu cestou na tramvaj. S písní na rtech si prosluněným dnem vykračuji na šalinu, vytáčím Lůďovo číslo a… nic. To si jen ten malý budižkničema se mnou zase hraje, že prý není možno se spojit, že není dostatečné pokrytí, že mám smůlu a že to třeba vyjde příště. Spolknu křivdu a čekám na signál. Po běhání okolo parkoviště s telefonem nad hlavou a pár nedbale elegantních poskocích s rozpaženýma rukama můj přístroj zachycuje alespoň jednu čárečku operátora. Lůďa to ale vzdal a nebere mi to.

Ve škole si sedám do posluchárny, vypínám zvuky, abych lektora nerušil infantilním vyzváněním, a dělám nenápadného. To aby se mě náhodou na nic nezeptali. Přednášející podle očekávání pokládá záludnou otázku, já klopím zrak a… V tu ránu se mi rozeznívá kapsa u kalhot hitovkou Chytila jsem na pasece žížalu. Hm, tak Lůďa to přeci jen nevzdal a tichý režim se záhadně neaktivoval. Škoda, že volá, zrovna když potřebuji být neviditelný pro tázavé oči přednášejícího. Nestíhám uhnout jeho pohledu a schytávám jedno parádní mínus za práci v hodině. Prý chytrý telefon, ale že ho chci ztlumit, to nepochopí. Radši ho vypínám úplně. Je to sabotér, co mi hází pod nohy klacky, větve a celé lesy.

Domů vplouvám unavený, bez nálady, o olověné mínus ze sociologie těžší. Basketbalovým obloukem odhazuji mobil za křeslo a sedám si k počítači, abych si přečetl maily a napsal na Facebook srdceryvný status o dnešních mobilních trampotách. Při té příležitosti píšu Lůďovi, abych se zeptal, co po mně vlastně chtěl.

„Čau, prosím tě, je tady se mnou Táda a nemůže najít svůj mobil. Prej se na ten krám naštval a někam s ním u nás mrskl. Teď ho nemá a nemůže se spojit s tou pěknou holkou z pondělka, jak jsme byli v hospodě. Podíval by ses po tom mobilu? Dík.“

Po přečtení zprávy skáču dravě jako malajský tygr na opěradlo křesla. Rukou šmátrám v mezeře sedačky po svém komunikačním miláčkovi. Táda je opravdu trdlo, že se rozčílil na mobil, který za nic nemůže. Kvůli tomu přišel o možnost být v kontaktu s tou kočkou. Taková pošetilost! To já, až na můj mobileček konečně dosáhnu, ho nabiju, vyleštím mu displej a možná mu udělám i postýlku s peřinkou. Vždyť mi pomáhá a v budoucnu ještě může hodně pomoci, ne?

Klíčová slova: Mobil, fejeton

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.