11.12.2012 13:22


Mít doma celý život štěně, i to je výcvik vodicích psů

Autor: Michaela Kašperová | Kurz: On-line žurnalistika | Kategorie: Den s...

Petr Sezima a zhruba šedesátka dalších lidí po celém Brně se podílí na výcviku vodicích psů. Nemohou sice dobíhat šaliny, nastupovat zadními dveřmi a podlézat zábradlí, péči o psa ale často berou jako radostné poslání.

Vodicí psi ve výcviku jsou po Brně docela známí. Jejich reflexní vestičku můžete zahlédnout prakticky všude, protože mohou chodit se svým pánem kamkoli. Ano, i do potravin, divadel, knihoven… nepotkáte je snad jen na koupalištích, saunách a koncertech tvrdé hudby.

Petr Sezima se o jednoho takového vodicího psa nyní stará. Není to ale jeho první. „První byla fenka zlatého retrívra, druhý byl pejsek Fido, to byl labradorský retrívr, a teď máme fenku Zarkavu, což je německý ovčák.“ Po Zarkavě, kterou odevzdá dalšímu pečovateli na pokročilejší výcvik v polovině příštího roku, očekává, že zažádá o dalšího. Vždy si totiž přál mít psa, nikdy ale nechtěl, aby na něj pes musel všude čekat. Mít vodícího mu proto vyhovuje.

K vodicím psům se dostal přes showdown, což je ve zkratce stolní tenis pro zrakově postižené. Už pět let dělá rozhodčího, a tak psy potkával často. Na jednom z tréninků, bylo to tak před třemi lety, mu kdosi řekl „Peťo, ty se o nás tak hezky staráš. Nechceš vycvičit i psa?“ A tak zkontaktoval Školu pro výcvik vodicích psů, prošel pohovorem a naráz měl doma první štěně.

Jeho den se najednou začal točit hlavně kolem psa. Největší změna pro Petra je ta, že musí vše více plánovat. Vedle pravidelného krmení a venčení totiž ještě chodí na setkání pečovatelů, kde se s ostatními psy skupinově učí zvládat složitější situace. To můžou být nejen točité dveře a eskalátory, ale i průhledné schody, kterých se mnoho psů obává nejvíce. Do práce mu pes ale nezasáhl. I když pracuje jako supervizor v call-centru a má pod sebou třicet lidí, všichni o výcviku vědí a respektují ho. „Nejtěžší bylo vysvětlit jim, že psa nesmí krmit, i kdyby to měl být jen jeden piškot. Protože třicet lidí je třicet piškotů, a to prostě nejde,“ vypráví. Z Petrova vyprávění je po celou dobu znát, že výcvik bere odpovědně a s radostí. Na otázku, co mu pečovatelství dává, odpovídá, že mu bohatě stačí, že může mít psa. Později ale zmiňuje, že si uvědomil mnoho jiných věcí nejen o výcviku, ale i o zrakově postižných, jejich pohybu ve městě a hlavně o lidech samotných. Dennodenně se totiž setkává s reakcemi okolí, které jsou sice vesměs pozitivní, několik negativních už ale také zažil. 

„Spousta lidí si myslí, že mít takového psa znamená, že nemůžu na dovolenou,“ říká. „Škola nám ale vychází vstříc, jak jen to jde. Kdybych chtěl tím pádem na dovolenou, škola by zajistila hlídání. Ještě mě neodmítli.“ Škola se stará i o veterinární péči, granule, vodítka, košíky… A když Petr potřebuje volno jen na chvíli, postará se o psa přítelkyně. Petr totiž chodí na zkoušky kapely, ve které hraje a často běhá, což s vodicím psem nesmí kvůli vyvíjejícím se kyčlím štěněte.

O svém rozhodnutí pochybuje jen málokdy. „Mívám momenty, kdy si říkám, že toho psa prostě vrátím, sbalím mu tašku, zavezu ho zpátky. To se stává, třeba když se člověk vrátí domů a přes půlku kuchyně je roztahaný odpadkový koš,“ vypráví. Záhy ale dodává, „Samozřejmě že to tomu psovi prošlo. Nakonec jsem si uvědomil, že to byla moje chyba. Nechal jsme ho tam zbytečně dlouho.“ V souvislosti s tím, že psa musí vrátit, nelitoval nikdy. „Jak se s tím vyrovnávám? No je to těžký. Na to se mě lidé ptají dnes a denně. V práci, šalině, všude. Hodně mi to usnadňuje vědomí, že jsem s tím do toho šel. Počítám s tím, že půjde pryč. Navíc vím, co pro zrakově postižené takový pes znamená. Je to pak o to jednodušší, protože vím, že se bude mít dobře a bude pomáhat.“

Klíčová slova: vodicí psi, centrum pro výcvik vodicích psů, nevidomí, zrakově postižení

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.