12.12.2012 23:58


Máš řidičák? Tak jeď!

Autor: Jan Štrobl | Kurz: On-line žurnalistika | Kategorie: Den s...

Bolavé ruce, únava prostupující celým tělem. Už asi po sté jsem za dnešek vyskočil z traktoru, odjistil háky na voze, vyklopil fůru a vyrazil zpátky na pole. Hodinky ukazují krátce po deváté večer, to znamená, že za dvě hodiny už bych mohl jet domů. Na vlastní kůži se přesvědčuji o tom, jaké to je být traktoristou z povolání. A rozhodně musím uznat, že zkušenost je to skutečně vyčerpávající.

Autor: Jan Štrobl

Je půl páté ráno. Většina lidí ještě spí, jen mně už zvoní na nočním stolku budík, který jsem si večer na tento vyloženě odporný čas nastavil. Chvíli přemýšlím o tom, že bych ještě spal, ale vzpomínka na nekompromisní požadavek předsedy štockého zemědělského družstva, abych hlavně přišel včas, mě nakonec zvedá z postele. Vždyť rozdělní práce bude už za hodinu a půl a mě od místa mého celodenního pobytu dělí bezmála čtyřicet kilometrů.Traktor, se kterým jsem jezdil, má každý den někdo jiný. Foto: Jan Štrobl

Na ranní poradě jsem přesto mezi prvními. Připadám mi, že jsem zde jediný rozespalý. Ostatní zaměstnanci jsou na podobné „nesmysly“, jako vstávání tak brzo ráno, očividně zvyklí. Z mých úvah mě náhle vytrhuje předseda, který se během přidělování práce dostal až ke mně. „Vezmeš si tu sedmasedmdesátku bez předku, zapřáhneš si do něj zelenou devítitunu a pojedeš do Polný s pšenicí.“  Koukám na něj trochu zaraženě. Nejen že jsem z jeho věty pochopil jen asi tak tři poslední slova, ale především slůvko „pojedeš“ mě poněkud znervóznilo. „A to pojedu sám?“ ptám se ho trochu nejistě. „Máš řidičák? Tak jeď!“ odpovídá mi předseda bez špetky humoru v hlase a já už se neodvažuji podruhé cokoli namítat.

K mé velké úlevě se mě ujímá jeden z traktoristů a vše mi vysvětluje: „Tenhle traktor je tvůj, zapřáhni si tamten vůz a přijeď si naložit,“ říká mi s úsměvem a nervozita ve mně lehce ustupuje. Nastartovat, zařadit, rozjet se, natankovat. To vše jsem dokázal až překvapivě snadno. Když se však sebejistě přiženu k hromadě pšenice se zapřaženým vozem a s nadějí, že přece jen nebudu za úplného troubu, nadšení mě rychle opouští. „Sedni do nakladače a nalož si fůru,“ říká mi přihlížející mechanizátor a ukazuje na starou oprýskanou obludu s označením UN 053 a rokem výroby 1981. Okolo stojící traktoristy mé rozpaky očividně dobře baví, když se mi však po asi pěti minutách snažení povede se strojem popojet přibližně o metr, dojde trpělivost i jim. O půl hodiny později vyrážím prodat fůru pšenice do nedaleké Polné. Začínám zase pomalu hýřit optimismem. Nakládání jsem se vyhnul a nic horšího už mě snad dnes nepotká, říkám si.

Po návratu z výkupu mířím i s ostatními traktoristy rovnou na oběd. Zatímco řeč se točí kolem běžných témat, jako je například současná cena řepky nebo prasklá radlice u pluhu, věnuji se s chutí svým bramborům a řízku. Z úvah o tom, že jsem si toho už zkusil dost a mohl bych jít pomalu domů, mě už dnes podruhé vytrhuje předseda: „Po obědě si vezmeš traktor a pojedeš s ostatníma pod kombajn,“ říká mi. Protestovat mě ani nenapadne. Tak půjdu domů o chvíli později, říkám si.

Společnost nám na poli nedělaly pouze kombajny. Foto: Jan Štrobl

Na pole přijíždím krátce po půl jedné. Jako dítěti se mi kombajny líbily, ale teď z nich začínám být nervózní. Ostatně to není dnes poprvé, a zpráva, že mi budou nasýpat za jízdy, mi na sebejistotě příliš nepřidá. „Není na tom nic složitýho. Až začne blikat, tak přijedeš k němu. Dáš si dvojku a budeš si hlídat, aby ti to nasypal rovnoměrně,“ radí mi traktorista Slavomír Bouchner a já se snažím si aspoň něco z toho zapamatovat. Svou první násypku jsem však zvládl až překvapivě dobře. Pár kilo pšenice sice skončilo za mnou na poli, ale zbytek zůstal bezpečně na korbě vozu. Během odpoledne se postupně ještě zlepšuji a říkám si, že dělat traktoristu by mě možná docela bavilo.

Od tří hodin začínám nenápadně pošilhávat po agronomovi stojícímu na kraji pole. Už by mě mohl pomalu pustit domů, povídám si pro sebe, ale nahlas radši nic nevyslovím. V sedm hodin večer se už na rovinu zeptám Bouchnera, do kdy se tak jezdí. „Dokud to jde,“ odpovídá mi. „Většinou tak do jedenácti, pak už to obilí zvlhne a nedá se mlátit.“ Zpráva mě úplně vyvádí z míry. Ještě čtyři hodiny tady musím trčet, i když už teď pomalu nevidím na cestu.

Ve čtvrt na dvanáct v noci konečně vyrážím domů. Zítra se můžu pořádně vyspat, po sedmnáctihodinové směně to potřebuji jako sůl. Ostatní takové štěstí nemají, ráno v šest musí být opět na poradě. Je to dřina, říkám si pro sebe a jsem rád, že tuto práci nemusím dělat celý život. Za šedesát korun hrubého na hodinu to opravdu nestojí.

https://maps.google.cz/maps/ms?msid=214540137824407124481.0004d0827b000f07bd78f&msa=0&ll=49.517185,15.46154&spn=0.11947,0.340233

Klíčová slova: Traktor, reportáž, družstvo

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.