02.04.2011 17:10


Laserová operace na vlastní oči

Autor: Petra Andrýsková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Laserová operace očí slibuje korekci oční vady rychle, šetrně a bezbolestně. Jaké jsou pocity pacienta, který ulehne pod nejmodernější laser, aby až do konce života viděl ostře?

Když jsem dostala na Vánoce poukaz na laserovou operaci, která má za úkol odstranit dioptrickou vadu očí, byla jsem nadšená. Hned po Novém roce jsem si domluvila termín. „Máme volno v pátek prvního dubna v devět ráno,“ řekla mi do telefonu sestřička z oční kliniky Gemini ve Zlíně. Beru! Když jsem popisovala svým kamarádům, že si na Apríla nechávám operovat oči, stala jsem se terčem nejrůznějších vtipků, z nichž ty nejšetrnější byly typu „přijedeš tam, dostaneš kýbl mrkvičky a pan doktor ti řekne, ať pěkně papáš, že za chvilku budeš vidět jak ostříž.“

Přišel Den D a já měla zažít sílu Zdravotní sestra kape do očí znecitlivující kapky. Foto: Jolana Andrýsková.laseru na vlastní oči. Před operací jsem poctivě nosila tři dny jen brýle, nemalovala se, přijela jsem odpočinutá. Devět deset. Nastupuju první kolečko vyšetření. Měření refrakce, očního tlaku, síly rohovky, dioptrií a už ani nevím, čeho dalšího. Z mých očí se stala čísla na papíře, která putovala do rukou doktorky Horáčkové, která mě měla operovat.

Deset nula sedm. Sestřička mi natírá víčka zklidňující mastí a kape do očí znecitlivující kapky. Ty v intervalu po deseti minutách dostanu ještě několikrát. Víčka mi začínají těžknout a i celá hlava se najednou rozkývává, jako bych byla po pátém pivu. Oči mi plavou na vodě stejně jako žaludek nervozitou.

Jedenáct nula tři. „Andrýsková!“ ozve se ze dveří a já vcházím do jámy lvové. V malé místnosti s všemožnými přístroji je šero. Drobná doktorka mi podává ruku a ujišťuje mě, že se nemusím ničeho bát.

Položím se na lehátko. Středobodem mého světa se stává blikající zelené světýlko, do kterého se mám bez ustání dívat. Přichází další kapky, a když se mé oči zdají dostatečně klidné, dostanu na oční víčko kovové kleště, které drží mé oči stále otevřené. Připadám si jako Alex z Mechanického pomeranče. Stejně jako on mám chuť zavřít oči a utéct, ale nemůžu. Snažím se mrkat, ale kleště mě svírají pevně.

„Nejdřív budu pracovat femtosekundovým laserem, který v podtlaku uřeže z rohovky tenkou vrstvu takzvaného lamelu. Následně odstraníme 6D laserem dioptrie. Lamelu pak pomocí nástrojů a laseru umístíme zase zpět,“ vysvětluje doktorka. Když k mým uším dorazí sloveso „uřezat“, znovu zvažuji útěk. Už je ale pozdě, nad oči najíždí přístroj, začíná tlačit na oční bulvy, mé vidění se rozostřuje. Před očima mám zelenočervený kaleidoskop trojúhelníků a koleček. Přístroj vytváří potřebný podtlak a já mám pocit, že mi oči vylezou na druhém konci hlavy. Do dlaní zarývám nehty. Ještě pár sekund. A je hotovo. Uf, horší to snad nebude.

Doktorka mi začíná lehce přejíždět kovovými nástroji po oku, ale já to vnímám jen přes mlžnou clonu. Připadám si jako zdrogovaná. Před očima se mi míhají barvy a tvary a já je vnímám jakoby z cizího těla. Nad mé oko se přesune další přístroj. Oslepí mě jasně modrý paprsek, přístroj nepříjemně bzučí a ve vzduchu ucítím spáleninu jako při svařování. Představuji si, jak je lamela zpátky přivařována k rohovce.

Necítím bolest, svět je stále rozmazaný. Poslední fází je oplachování oka chladným roztokem, stejně jako se po svařování ochlazují spáry vodou. Svět je mlžný a vodnatý jako podzimní deštivý den. Pak už mi doktorka sundá kleště svírající má víčka a já s úlevou zavírám oči. Celý proces mě čeká ještě jednou, tentokrát na levém oku. Kapky, tlačící přístroj, kovové nástroje, modrý paprsek, oplachování. „A máme hotovo. Byla jste vzorná. Chvilku uvidíte jako přes igelit, všechno důležité vám ještě řekne sestřička.“

Po sedmnácti minutách strávených na sále mě doktorka doprovodí ke dveřím a vypustí mě zpátky na chodbu. Rozhlédnu se svým igelitovým pohledem a vidím čekající zvědavé obličeje, které mi závidí, že už to mám za sebou. Oči mám červené jako králík. Sestra mě pak vybaví pytlíčkem s léky a rozpisem kdy co brát. Lék na bolest mi zatím nebude dávat, je údajně velmi silný a mám si ho vzít jen v krizové situaci. „Nic mě zatím nebolí,“ ujišťuji sestru. „Kéž by vám to vydrželo,“ pokývala s úsměvem hlavou.

Domácí léčení s černými brýlemi, zatáhnutými žaluziemi a hromadou kapesníků. Foto: Jolana AndrýskováNevydrželo. Po operaci jsem nasadila sluneční brýle a radostí, že to mám za sebou, jsem si uvědomila, jaký mám hlad. Bez bolesti jsem stihla ještě v bistru poobědvat. Pak mě oči začaly nepříjemně pálit. To už nasedám s mamkou do auta a vyjíždíme ze Zlína směrem domů.  Sedím v autě, venku prší. Na zavřených očích mám nasazené černé brýle a stejně mám pocit, že je kolem mě nesnesitelné světlo. Nejprve schovávám hlavu do dlaní, pak si oči převazuju šátkem, abych se konečně uzavřela do žádoucí temnoty.

Pálení se stalo ostřejší, z očí mi tečou proudy slz. Po prvních deseti kilometrech jsem rozhodnutá, že si prášek proti bolesti vezmu, a doufám, že je opravdu tak silný, jak sestra slibovala. Po dvaceti kilometrech je řezání čím dál víc nesnesitelnější, do slzení začínám doopravdy brečet a mé slané slzy to nejspíš ještě zhoršují. Po třiceti kilometrech mamka za volantem přestává dodržovat povolenou rychlost a snaží se mě dostat co nejdříve domů.

Ani ne po hodině cesty vystupuji u nás v garáži s ovázanou hlavou a kapsami plnými promočených kapesníků. S tichým vzlykáním spolknu vytoužený prášek a usedám do rohu obýváku, kde je největší tma. S krabicí kapesníků čekám, až bolest ustoupí a přijde žádoucí uklidňující účinek tabletky. Na chvíli se dokonce zavírám do spíže mezi brambory a rýži. Je to totiž jediná místnost u nás doma, kde není okno. Po čtvrt hodině začíná zabírat prášek a já se konečně natáhnu na gauč, kde po chvíli upadám do osvobozujícího spánku.

Celé odpoledne jsem proklimbala, a když jsem byla vzhůru, nechávala jsem si oči zavázané šátkem.  Mělo to dvě výhody. Všichni kolem mě skákali, vařili mi jídlo, pití, nosili další kapesníky. Druhou výhodou bylo, že jsem se naučila chodit na záchod poslepu, aniž bych si u toho zkopávala palce nebo jinak ubližovala, což se mi v budoucnu bude zcela jistě hodit.

Na večer jsem dostala prášky na spaní. Místo prášku typu „klidně spěte celou noc“ jsem ale nejspíš dostala prášek typu „buďte se každých pět minut, vůbec si neodpočiňte a ráno mějte hlavu jako balon.“ Ráno jsem vstala sice nevyspalá, ale při pohledu z okna jsem zjistila, že světlo zvládám mnohem líp a dokonce vidím. V dálce se rýsuje strom, na něm lístky, které dokážu z rozeznávat. Bolest zmizela. Konečně se dostavuje optimismus. A navíc začíná ta lepší fáze marodění. Babička posílá mandarinky, ať mám dost vitamínů, a k tomu čokoládu na nervy. Kamarádi se stavují na kafíčko.

Prosluněnou sobotu jsem i tak strávila v přítmí spuštěných žaluzií a slunečních brýlí. Říkám si, jestli jsem to měla zapotřebí. Že já jsem jako malá radši nepapala víc mrkvičky.

Klíčová slova: laserová operace, oční klinika Gemini, krátkozrakost

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.