20.04.2013 21:12


Kterak jsem běžela půlmaraton aneb Přelepit bradavky a jde se na věc

Autor: Karolína Svobodová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

Stojím před velkou nafukovací bránou, zírám na růžové digitální hodinky a v duchu si odpočítávám minuty do startu. Závodnice za mnou jsou ve veselém rozmaru a vyprávějí si o svých předchozích zkušenostech. „Už na šedesátém kilometru jsem si uvědomila, že ultramaraton není nic pro mě,“ říká jedna druhé. Připadám si mizerně.

Na sobě volné basketbalové tričko a házenkářské kraťasy. Borci v repre dresech na mě zhlíží jako na malomocnou. Ani vedle sportovně vyhlížejících slečen s běžeckými legínami, termo tričky a zařízením na měření tepu, tlaku a bůhvíčeho ještě to není lepší. Nenápadně se přesouvám vedle oplácané čtyřicátnice ve vytahaných teplácích s vojenským vzorem. 

Někteří účastníci se protahují, propleskávají si stehna a lýtka a vmasírovávají si do nich hřejivé emulze. Z jejich intenzivní vůně mi začíná téct z nosu. Jiní do sebe cpou přeslazené ionťáky, glukózové tabletky a energy gely. Já vsadila na čokoládu. Po dvou týdnech konečně něco jiného než těstoviny a rýže.  Čtrnáct dní jsem na radu kamaráda  ze sportovní fakulty nejedla nic jiného než tyto dvě přílohy. Předzásobená sacharidy i rychlou energií z čokoládové tyčinky upírám zrak ke startovní bráně.

Ozve se výstřel a masa více jak tisíce lidí se pohne kupředu. Packám přes nohy ostatních. Bojuju o každý centimetr. Popotáhnu a snažím se soustředit na rytmus dechu. Dva nádechy, výdech. Dva nádechy, výdech. Při správné práci s kyslíkem by mě nemělo píchat v boku. Nepíchá. Bolest se už na prvních dvou kilometrech ozve odjinud. Nárt. Při každém dopadu tam cosi prokřupne. Ignoruju to. Když hlava čeká větší sportovní výkon, tělo se ji od něj snaží odradit. Jako když vyjedete na celodenní výlet na kole a za pět minut se vám chce na záchod. Strategie přehlížení se vyplácí. Po chvíli přestávám o nártu vědět. V tom okamžiku se začne ozývat koleno. Snažím se na to nemyslet a v duchu si pochvaluju, jak vyšlo počasí. Teplo, lehký větřík a slunce schované za mraky. 

Pravidelně kontroluju na hodinkách čas. Chtěla bych trať uběhnout za méně než dvě hodiny. Mám výhodu, že tak dlouhý závod běžím poprvé v životě. Ať bude můj výsledek jakýkoli, trhnu osobní rekord. Zhruba ve čtvrtině trati vbíhám do okruhu Velodromu. Hraje tu živá hudba a rozdává se pití a občerstvení. Snažím se za běhu napít z plastového kelímku, ale místo toho jen vychrstnu vodu na hrudník. Pití během pohybu jsem, pravda, moc netrénovala. Nevadí, napiju se na konci desetikilometrového okruhu. 

Snažím se nesnižovat tempo. Probíhám kolem řady hasičů, kteří ženským závodnicím hlasitě tleskají. Kousek za nimi povzbuzují běžce dvě seniorky s transpatentem a řehtačkou. Zkouším se na ně usmát, ale obličejové svaly neposlouchají. Tělo se soustředí na výkon dolních končetin. Za bujarého pokřiku vbíhám do cílové rovinky první poloviny závodu. Začne se zvedat vítr a do koutku oka se mi dostane jakási nečistota. Tečou mi slzy, ale snítko se stále ne a ne vyplavit. Ze závodníků jsou rozmazané šmouhy. Ani nevím, jestli běžím ve správném koridoru. 

Cink, cink. Dva kluci v protisměru na sportovních kolech dělají prostor pro vedoucího běžce. Daniel Orálek běží rychle, ale techniku stejně jako já nechal v některé z předchozích částí trati. Ruce i nohy rozhazuje tak divoce do stran, že čekám, kdy mu nějaká končetina uletí.

Snažím se udržet pozitivní myšlení. Přemýšlím, jestli někoho oslovit, zda nechce běžet se mnou. I v půlmaratonu platí, že ve dvou se to lépe táhne. Ale v dohledu není ani jedna žena a na mužské si netroufám. U hlavního nádraží chci zrychlit, ale pak si říkám, že bych byla zbytečně rozmazaná na cílových fotografiích. Až v poslední padesátce mobilizuju poslední zbytky sil a protahuju krok. Moderátor mou snahu odcení. „V rychlém tempu do cíle vbíhá závodnice číslo sto osmdesát dva v čase 1:53:48.“ Stanovený limit pokořen! Nebylo to ani tak těžké. Žádné psychické krize, křeče nebo lapání po dechu. Jen kyčle bych asi potřebovala vyměnit. Tak to bychom měli. Příští rok znovu a rychleji.

Klíčová slova: brněnský půlmaraton, publicistická reportáž

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.