14.05.2013 16:50


Jednapadesát kilometrů v dešti a bahně

Autor: Tomáš Kára | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Dálkový pochod Lesnickým Slavínem nabízí několik tras s rozumnou délkou okolo dvaceti či třiceti kilometrů. To však ujde téměř každý a pro mladého odvážného redaktora to není žádná výzva. Jednapadesát kilometrů už zní zajímavěji. A když počasí nepřeje, zážitek je to o to kvalitnější.

Pronikavý zvuk mě vytrhává ze slabého spánku. Reflexivně během dvou sekund vypnu otravný budík a pro jistotu zkontroluji čas. Je 5:30 ráno. Obvykle je tento čas pro mě ještě hluboká noc, teď však energicky vyskakuji z postele a ihned jdu k oknu. Při pohledu do sychravého a deštivého rána mě nadšení opouští. Na chvilku dokonce zauvažuji, jestli bych nějak nemohl vycouvat z toho praštěného nápadu zúčastnit se dálkového pochodu Lesnickým Slavínem, na kterém jsem si odvážně zvolil nejdelší trasu 51 kilometrů, přestože jsem za svůj život takovou dálku v jednom dni nikdy neušel. Poraženecké myšlenky zaháním a pouštím se do balení mé skromné výbavy.

Když vystupuji z autobusu na Palackého náměstí v Řečkovicích, nenápadně sleduji kroky muže okolo padesátky, kterého už jsem si při cestě otypoval jako možného dalšího turistu. Nemýlil jsem se a společně se potkáváme u vyplňování přihlášky na startu pochodu. Vypisuji nutné údaje a zastavuji se u místa, kde mám zakroužkovat číslovku, která mi předurčí délku trasy. Opět chvilka zaváhání, po které dělám kroužek kolem jednapadesátky. Teď už jen zaplatit startovní poplatek, vyzvednout si popis trasy a vyrazit.

První kilometry jsou ve znamení psychické přípravy a úvah, jak to celé zvládnu. Ze startu jsem vyšel zhruba v 7 hodin. Když udržím rychlost 5 kilometrů za hodinu, tak okolo páté bych mohl být v cíli. K jídlu mi budou muset stačit tři rohlíky, banán a dvě jablka, která jsem si sebou zabalil. Na oběd nebude čas. Déšť je velká nepříjemnost, ale přece nemůže vydržet celý den. Brzy určitě přestane, takže jen doufat, že mi do té doby nepromokne mikina a hlavně boty.

V myšlenkách se vracím k pánovi, kterého jsem potkal v autobuse a který startoval pouze pár minut přede mnou. Kde asi může být? Přece nemůže být o mnoho napřed. Zahlédnu ho asi po pěti kilometrech, jak opouští lesní přístřešek s lavičkami. Po jeho vzoru také využívám toto kryté místo, abych se v klidu napil a také si zapsal údaj z nedalekého rozcestníku, který je pro organizátory kontrolou, že jsem trasu opravdu prošel. Celkově jich musím zapsat devět. Ovšem nezapomínám na pána a mám ambice ho znovu dohnat a i předejít. Musím zrychlit!

Pána dostihnu na dohled opět před Lelekovicemi a pomalu se k němu přibližuji. Zdá se, že si mě všiml, a předejít se rozhodně nenechá snadno. Po chvíli ho opět ztrácím z dohledu v zatáčkách ulic, ale vím, že vzdálit se mi příliš nemohl. Pak ovšem přichází komplikace. Trasa se poprvé nedrží turistických značek a musím na jakési křižovatce odbočit na lesní silničku. Obavy, že odbočku přejdu, se vyplňují. Kvůli vytrvalému dešti jsem nechtěl z batohu vytahovat mapu, aby nenamokla, což se mi vymstilo. Časovou ztrátu zkouším dohnat mírným poklusem, ale pán již získal příliš velký náskok. Ať si tuto malou výhru užije. Však to není závod, hlavně musím dojít.

Drobné zklamání mě opouští, když konečně přestává pršet. I sluníčko mezi mraky občas prokoukne. Mám za sebou už zhruba dvacet kilometrů a únavu ani bolest nohou zatím necítím. Navíc zrovna procházím krásnou přírodou národní přírodní rezervace Býčí skála, která mě doslova uchvacuje. Přímo u Býčí skály mě oslovuje muž a vysvětluje mi, jaké mám štěstí, že na to podivuhodné místo přicházím zrovna dnes, protože jsou tu zpřístupněny jakési jeskyně. Prohlídka by trvala déle než hodinu, takže slušně odmítám a vysvětluji, že na tohle bohužel nemám čas. Vypadá, že mému argumentu nerozumí, ale já ho nechávám i s podrážděným pohledem za sebou, a vyhlížím, kudy vede trasa dál.

Uvědomuji si, že jsem mírně za svým plánem pěti kilometrů za hodinu a opět se snažím nasadit svižné tempo. Kilometry ukrajuji rychle, míjím jeden rozcestník za druhým a občas projdu nějakou vesničkou. Po třicátém kilometru již vedu dialog s vlastním tělem a přesvědčuji ho, aby nepodléhalo únavě. Cestu mi stěžuje opět déšť, který je ještě intenzivnější než ráno. Z některých cest se stávají neschůdná bahniště, a když navíc každý kilometr musím překonávat padlý strom, začínám toho mít plné kecky.

Jídlo snězené. Oblečení i boty dávno promoknuté. Na patě puchýř. Mimo mě jsou na pochodu už i mé nervy. Počasí už si stěží dokážu představit horší a jediné, co mě utěšuje, je, že už zbývá jen deset kilometrů. Ovšem aby toho nebylo málo, stíhám si ještě dvakrát zajít, čímž si nedobrovolně prodlužuji trasu i utrpení. Každý krok už bolí a já jsem vděčný za každý metr, který ujdu správným směrem k cíli. Když konečně dojdu zpět do Brna, můj předčasný vítězoslavný pocit je zadupán zjištěním, že vlastně vůbec netuším, kudy dojít k Palackému náměstí. Po dvaceti minutách bloudění brněnskými ulicemi, které mě vždycky dokážou překvapit svojí zrádností, nacházím správnou cestu a počítám poslední kroky jist, že teď už to zvládnu. Blíží se šestá hodina večer.

V cíli sice nedostávám žádnou věcnou cenu ani medaili ale pouze jednoduchý diplom. Ten se ovšem stane mojí upomínkou na pokoření této vlastní výzvy, ze kterého jsem si nenechal zkazit radost ani prohlášením organizátorů, že jsem došel poslední.

Klíčová slova: pochod, turistika, Lesnickým Slavínem

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.