08.03.2011 17:31


Jedete na Let It Roll? Nečekejte rock'n'roll.

Autor: Jakub Fabík | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Elektronická muzika se stává stále populárnější a čím dál více nejen mladých lidí k ní tíhne. V Praze se již poněkolikáté konala jedna z největších halových tanečních nocí zaměřená na hudební styl zvaný Drum&bass, nesoucí jméno Let It Roll. Atmosféru této výjimečné akce a důvody, proč na ní fanoušci této muziky jezdí, se pokusím zprostředkovat v této reportáži.

Pod hlavním pódiem tančí bezmála čtyři tisíce lidí. Autor: Jakub Fabík.Dveře metra se přede mnou otevírají a já se ocitám na zastávce pražského metra Kolbenova. Tato zastávka na trase B se tento poslední páteční večer v únoru stává destinací pro další čtyři tisíce lidí, kteří se stejně jako já rozhodli strávit ho v rytmu trochu odlišném od toho, který by jim zahrál DJ z jejich místního klubu. V bývalé tovární hale nade mnou totiž právě startuje další ročník zimní halové party Let It Roll, která se soustředí na u nás i ve světě čím dál populárnější žánr elektronické muziky zvaný drum&bass.

„Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají.“ Dveře se opravdu poslušně zavřely a já se vydávám na cestu zpět na povrch. Nevystoupil jsem tu však sám, spolu se mnou se k eskalátorům pomalu šinou skupiny dalších cestujících. Jsou mezi nimi lidé, na kterých není na první pohled vidět, že si zamilovali drum&bass, ti jsou tu však v menšině. Daleko víc je tu mnohem výraznějších postav. Od pohledu vypadají přátelsky a skoro polovina z nich má na hlavě dredy. Ti, co nemají dredy, jsou aspoň oblečeni do rastafariánských barev a otvory v uších mají vyplněny tunely a roztahováky. Není se čemu divit, drum & bass jako hudební styl vznikl na počátku devadesátých let minulého století fůzi několika žánrů, mezi nimiž je například reggae a jungle, které jsou oba původem z Jamajky, stejně jako dredy.

Když konečně procházím skleněnými dveřmi ven z prostor metra, neubráním se pocitu, že party začala už beze mě. Na ulici stojí davy lidí. Někteří v kolečku potahují z jointů, jiní rychle dopíjejí flašky s posilňujícími tekutinami. „Slyšíš to,“ zazní od někoho blízko otázka. Odpověď jsem už nezaslechl, ale pochybuji, že ten na koho byla otázka směřována to neslyšel nebo necítil. Země pod nohama zřetelně duní a vzduch se chvěje pod náporem bručivých bas linoucích se z nedaleké tovární haly. Magicky mě to táhne dovnitř. Asi je to tím, že jsem sám před několika lety propadl téhle muzice a atmosféře, kterou s sebou přináší.  

Jak se přibližuji ke škvíře mezi ocelovými posuvnými vraty a vidím útržky světelné show, začínám se opravdu těšit. Uvnitř už na mě reprobedny plivají rychlé rytmy a líbivé melodie, které mě přímo vyzývají k tanci. Ne nadarmo se drum & bass používá v akčních scénách ve filmech, v té hudbě je neuvěřitelná energie. Posouvám se dál davem, nade mnou svítí oválné plátno, na kterém je promítán obraz stěžejní postavy celého večera, DJe. Ten se ve skutečnosti nachází ještě daleko ode mě a cesta k němu vede přes prostranství zaplněné rozpohybovanými tanečníky. Atmosféra je skvělá, všichni jsou spokojení a milí. Já jsem však po cestě žíznivý a tak se vydávám k VIP baru, ke kterému mám přístup díky o trochu dražšímu lístku. Nevypadá to tu vůbec jako ve VIP prostorech, na které byste mohli být zvyklí z koncertů rockových hvězd, i když DJové, kteří sem přijeli, jsou ve svojí branži vlastně taky hvězdy. Žádné postavy v oblecích, žádné opravdu důležité osoby. Všechno normální lidé, snad možná dredy tu mají někteří větší než ti venku. Vzduch je naplněn silnou vůní trávy a všichni se viditelně dobře baví. Jiří X. Doležal by se tu cítil věru jako doma.

Vybaven pivem v kelímku se vracím na hlavní prostranství a zapojuji se do všeobecné taneční vřavy. Reprobedny vypouští skoro až hmatatelné basy a já se spokojeně vlním, stejně jako všichni ostatní. Nedá se to však vydržet donekonečna, muzika je celou dobu opravdu nahlas a po nějakém čase si musím jít oddechnout ven. Naznávám, že je na čase si s někým si pro potřeby reportáže promluvit. Nakonec se ocitám v hloučku několika lidí. Samozřejmě mezi námi koluje joint. Pouštím se do rozhovoru s jedním z nich. Jmenuje se Lukáš, je to student vyšší odborné školy a je z Brna, stejně jako já. To, že jsme ze stejného hnízda, nás oba samozřejmě potěšilo, prolomilo bariéry a já jsem šel rovnou na věc. Řekl jsem mu, že píšu o Let It Rollu, podobných akcích a lidech co na ně jezdí reportáž a on souhlasil s tím, že ho trochu vyzpovídám. Prozradil mi, že na taneční party jezdí čtyři roky a přivedla ho k tomu hlavně muzika samotná, kterou si zamiloval už na střední škole. „ Hlavně je lepší zajet si sem, než jít na diskotéku a tam si poslechnout vlastně to, co hrajou celej den ve všech rádiích,“ vysvětluje Lukáš.

Na moji otázku, proč si raději nezajde na živý koncert, sebejistě odpovídá: „Tahle muzika je svým způsobem živá, není to jen pouštění písniček. Oni je přetváří, mixujou a vždycky to zní trochu jinak. Chodívám i na normální koncerty ale to se s tímhle vůbec nedá srovnat, tady to má takovou energii ta muzika, že mě to vždycky úplně pohltí a nutí mě to tancovat.“

„No nic už musím valit,“ loučí se nakonec se mnou Lukáš. Poděkuju mu a on utíká za známými.

Posilněn pár tahy z jointu se vracím do haly, kde zatím večer spěje ke svému vrcholu. Na plátně skáčou do rytmu čtyři DJové z legendárního francouzského uskupení Dirtyphonics a všichni zároveň hrají na svůj gramofon či jiný elektronický nástroj. Musím uznat, že Lukáš měl pravdu, to je už opravdu dost blízko vystoupení živé kapely. Charakteristicky „špinavé“ elektronické beaty čtyř Francouzů mě objímají ze všech stran. Není úniku. Nezbývá než se opět ponořit do davu a užívat si muziku. Ne, že by mi to nějak vadilo.

Když se asi o čtyři hodiny později opět vypotácím ven z haly, přivítá mě venku strašná zima. Opouštím tuhle hudební seanci s unikátní atmosférou, kde jsem celý večer neviděl nikoho se prát nebo s někým hádat. Lidé jsou tu věru unikátní a dokonce i ve čtyři hodiny v noci se na vás barmanka usmívá a pohupuje boky do rytmu muziky. Nevím, jestli je tahle všeobecná družnost způsobená marihuanou, které se zde musela vykouřit snad tuna, jedno je však jisté. Za zábavu se platí. Bolí mě nohy, hučí mi v uších a jediné na co dokážu myslet je rychle se dostat na nádraží a nasednout na vlak zpět do Brna. Drum & bassu mám nejmíň na týden plné zuby a moje postel na druhém konci republiky se pro mě stává jediným příslibem nirvány. Nicméně buďte si jistí, že za rok budu opět stepovat před Kolbenovou a hlásit se o svojí porci třeskutých beatů. Doufám, že tam budete se mnou.

Klíčová slova: hudba, festival, elektronická, party, drum, bass

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.