12.10.2013 20:13


Jak jsem se vypravila do Řecka aneb Co Češka, to chůva

Autor: Tereza Paďourová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Několik let jsem přemýšlela, že bych zkusila zahraniční stáž, pracovní nebo au-pair pobyt. Jsou lidé, kteří dlouho rozvažují, než se odhodlají něco podniknout. To je přesně můj případ. Moje maličkost si ráda dává na čas a kolikrát se to rozhodování protáhne až na několik let. V takových případech je nejlepší člověka chytnout, hodit do vody a plav. A tak to celé vlastně začalo.

Letošní dovolenou, tak jako už několik let předtím, trávili rodiče opět na slunném ostrově Korfu. Vždy jsem jim zazlívala, že se nejedou podívat někam jinam a pořád se vracejí na stejné místo. Právě díky tomu jsem ale dostala tak skvělou příležitost, že až si budou dovolenou opět zařizovat na tom samém ostrově, kyselý obličej a otázku „Zase?“ si odpustím.

Delegátka Martina, která se o rodiče starala, si jim posteskla, že by potřebovala někoho k dětem. Rodiče nezaváhali a uvrtali mě do největšího dobrodružství mého života. Necelý týden po jejich návratu z Řecka jsem hystericky objímala tatínka na letišti v Praze a nadávala si, co to proboha dělám. Letět sama a ještě k tomu do cizí země a k neznámým lidem? Nepřipadá v úvahu, zůstávám tady! A najednou jsem stála v odbavovací zóně a celá ubrečená naposledy mávala rodině, protože to letadlo přeci jisto jistě spadne!

Upřímně si myslím, že jsem se do ostrova Korfu zamilovala už v okamžiku, kdy jsme s křečovitým úsměvem na tváři přistáli. Vidět totiž nádherně osvícené pobřeží v noci je zážitek sám o sobě. Z letadla jsem se ale moc nehrnula. Najednou převážil strach, že když se tam venku ztratím, s češtinou už si nevystačím. Nakonec jsem se odhodlala, možná mě trochu popostrčily letušky, a první krok směrem z letadla byl na světě. Vůně soli a koření ve, pro Čecha nepředstavitelně, vlhkém vzduchu, teplo a úsměvy letištního personálu ve mně vyvolávaly pocit hrdosti, že jsem se zvládla na letišti pustit zábradlí a jsem skutečně tady.

Cesta z letiště do hotelu, kde moje hostující rodinka přes léto sídlí, byla nezapomenutelná. Nádherné noční ulice hlavního města, stále usměvavá host-mum vedle mě a zastávka u krámku s ovocem. Tady jsem se poprvé setkala s krásným zvykem, který tu lidé mají. Cokoliv si kupují, mohou ochutnat. To je jedna z mnoha věcí, které se mi na Řecku tak moc líbí. „Když přijedu do Čech a ochutnávám jahody v supermarketu, abych věděla, jestli z nich bude dobrá buchta, koukají na mě jako na blázna,“ řekla mi tehdy moje druhá maminka Martina, původem Češka, která už přes dvacet let žije v Řecku. A já s ní souhlasím. Nemůže tu totiž dojít k tomu, že byste si koupili něco, co je proti vaší chuti. Nejhezčí na celém tomto zvyku je fakt, že samotní prodávající se k vám nadšeně hrnou a nabízejí na ochutnání vše, aniž by čekali, že si to budete chtít koupit.

Tady ale vstřícnost místních zdaleka nekončí. Stalo se mi, že jsem dostala tradiční řecký zákusek baklava úplně zdarma. Jak se mi to podařilo? Jen jsem se snažila panu prodavači říct co nejvíc řeckých slov, která už jsem se naučila, hrozně jsem se u toho smála a pochválila jsem jeho výrobky. Pokaždé, když jsem pak procházela kolem jeho obchůdku, mával na mě a radostně volal: „Kaliméra Tereza, pós eíste?“. Chtěl mě provdat za jeho syna. Je také zajímavé, že právě v Řecku jsem zjistila, že Italové nesnášejí Italy. Ano, zní to paradoxně, ale je to tak. Každý Ital, který chtěl, abych byla jeho babysister, mi řekl, jak nenávidí chování Italů. Zase tolik jich ale nebylo. Já italsky neumím a oni jsou zase moc hrdí na to, aby se učili angličtinu. Podobných příhod bylo nepočítaně.

Korfané jsou neuvěřitelně milí, zábavní (někdy také hluční) a přátelští lidé. Zároveň ale v jistém smyslu velice tradiční a hrdí. Největší problém jsem ale zezačátku měla s jejich upřímností. Tady platí rčení „Co na srdci, to na jazyku“ asi milionkrát víc než kdekoliv jinde. Jednou jsem přinesla náhradnímu tatínkovi jeho oblíbený zákusek. Měl těžký den v práci a já mu chtěla udělat radost. Když mi řekl, že zrovna ten, co jsem vybrala, je jeho nejoblíbenější, myslela jsem si bláhově, že mám vyhráno. Pak ale do medového dortíku zabořil vidličku, ochutnal a pravil: „Měl jsem teda lepší. Kde jsi ho koupila? Já mám jednu oblíbenou pekárnu a lepší jsem zatím nenašel. Je těžké připravit tohle jídlo správně,“ řekl step-dad Christos (mimochodem výborný kuchař) a mně se pomalu vytrácel úsměv z tváře. Pak mi ale Martina vysvětlila, že Řekové takoví prostě jsou. Upřímní, ale nikdy ne zlomyslní. Vždy to myslí dobře, ačkoliv to tak mnohdy znít nemusí. „V Čechách by ti chlap řekl, že ti to sluší, aby ti udělal radost. Tady navrhne, ať se jdeš převléknout, ale to proto, že nechce, aby ses cítila špatně, kdyby ti to řekl někdo jiný,“ vysvětlovala mi Markéta, delegátka, která už také na Korfu několik let žije.

Další vychytávkou, která by leckoho mohla nemile zaskočit, jsou autobusy. Často mívají zpoždění. To většinou proto, že si řidič odskočí na kávu nebo si jde koupit zmrzlinu. Pokud se už ale vytouženého spoje dočkáte, nesmíte zapomenout na řidiče mávnout. To, že stojíte na zastávce, totiž ještě není zárukou úspěchu. Pokud mu nenaznačíte, že skutečně stojíte o to, aby zastavil, pojede směle dál.

Korfané si velmi rádi povídají a baví se. Když jsem s Eleni (sedmiletá holčička, kterou jsem hlídala) šla na zmrzlinu, protáhla se naše procházka o dobré tři hodiny oproti původnímu plánu. Pána, který nám zmrzlinu dával, totiž zajímalo, jak jsem se dostala na ostrov, jak mluvím s dětmi (Eleni má ještě o tři roky staršího brášku Marca) a také se Zizi, jak se Eleni zdomácněle říká, vedl dlouhé dialogy. Holčička mě potom zavedla k prodavačce Marii, se kterou jsou velké kamarádky. Ačkoliv mě Maria vůbec neznala, ihned se se mnou dala do řeči a z krámku jsme se Zizi odcházely s dárečky na památku a velkým úsměvem na tvářích.

Větu „Take it easy!“ jsem od všech slýchávala denně alespoň pětkrát. Měla jsem totiž zafixováno, že nesmím udělat ostudu, a tak budu pracovat na sto deset procent a od dětí se nehnu ani na krok. Až po čase jsem si zvykla na to, že to přesně se po mně nechce. „Běž si dát dolů k baru kafe, nebo běž na pláž, dělej si, co chceš, jen nebuď pořád s těmi dětmi. My hlavně chceme, aby sis to tu užila,“ opakoval mi každý den Christos. A tak jsem chodila k Billymu na kávu a dlouze jsme si povídali o tom, že život je jen jeden, a proto je třeba dělat jen věci, které člověka naplňují. Mezi ně patřilo například házení nanuků přes plot, noci protančené v rytmu latinsko-amerických tanců, cestování po celém ostrově, parodování dědečka dětí nebo různé výlety s rodinou.

Mně osobně práce s dětmi dala mnoho cenných zkušeností. Naučila jsem se například být více prozíravá, konkrétně ohledně čištění zoubků. Ptávala jsem se Marca, jestli už si vyčistil zuby a odpověď samozřejmě vždy byla, že ano. Jednou mě ale pravděpodobně osvítilo a zeptala jsem se jinak: „Ty už sis čistil zuby? A kdy, prosím tě?“ zeptala jsem se. A Marco odpověděl: „No, včera přece!“. Smála jsem se ještě druhý den. Děti mě toho naučily opravdu hodně, a to nejen co se nevybíravé slovní zásoby týče.

Loučení bylo hrozně těžké. Neustále opakovali, že mi zaplatí letenku, hlavně když se co nejdřív vrátím zpět. Michalis, který správcoval apartmánům patřícím k hotelu, běhal po hotelu a sháněl velký nůž. To aby mohl propíchat gumy všem autům a já se nedostala na letiště. Že mám v Řecku druhou rodinu, kterou bych nevyměnila ani za domeček z gumových medvídků, musí být každému, kdo tuhle malou zpověď dočetl až do konce, nad slunce jasné.

Řecko jsem si jednoduše zamilovala a vím, že se tam budu vracet velmi často. Lidé, se kterými se spřátelíte, ve vašem životě zůstanou už navždy. Jídlo, které ochutnáte, budete chtít jíst každý den až do konce svého života. A atmosféra a způsob života, který tu lidé žijí, ten nenajdete nikde jinde.

Klíčová slova: au-pair, Korfu, kultura

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.