08.03.2015 14:31


Horalové z Lysé hory: na vrcholu jsou denně a chodí třeba jen v tříčtvrťácích

Autor: Humplíková Markéta | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

S každým dalším krokem sjíždím o dva kroky zpět. Cesta je tak příkrá, že pokud uklouznu, skutálím se dolů, ještě že mě jistí turistické hole. Přede mnou je túra na nejvyšší horu Beskyd, 1323 m n. m. vysokou, Lysou horu. Doprovázejí mě horalové z Klubu přátel Lysé hory, který existuje už od osmdesátých let. Má přibližně dvě stovky aktivních členů, kteří chodí na vrchol téměř denně.

Pohled na zasněžený televizní vysílač na vrcholu Lysé hory. Foto: Pavel Schmidt

V ranní tmě poznávám skupinku svých společníků. Jsou vybaveni turistickými holemi, cinkající železné mačky mají připnuté na batozích a živě probírají možné dnešní počasí na horách. Ihned si všimnu, že mé šustící zimní lyžařské kalhoty nezapadají. Ostatní mají jen tenké běžecké legíny a podvlíkačky. „Takhle ti bude horko, máš na sobě nejmíň další tři kila oblečení navíc, které s sebou potáhneš nahoru,“ vysvětluje mi člen naší skupiny Pavel Schmidt. „To my jsme taky navlečení, jeden otužilec tam chodí v zimě v tříčtvrťácích,“ vypráví Pavel. U horalů je zvykem si tykat. Nezáleží na věku nebo povolání. Všichni jedou do Beskyd za stejným cílem – užít si zimní přírodu a relaxovat.

Cesta vlakem uběhne rychle a my už si před začátkem výšlapu dotahujeme tkaničky u turistických bot. Ptám se, kterou cestou se dnes vydáme. Pečlivě jsem si nastudovala turistické mapy, aby mě nic nemohlo zaskočit. Omyl. „Dneska to vezmeme tady doprava,“ ukazuje mi Pavel ve sněhu vyšlapaný chodníček přímo do prudkého kopce. „Cesta je to náročnější, ale kratší,“ dodává Pavel. Pravidelní návštěvníci Lysé hory na mě na vrcholu nebudou čekat věčně. Začínám pociťovat ostré tempo a příkrý svah. Pořádně funím. Čistý ledový vzduch mi plní plíce. „Když tady člověk chodí častěji, musí se nějak motivovat, a tak si pro zábavu měříme čas,“ popisuje bratr Pavla Sebastián Schmidt. „Můj rekord je hodina a čtyři minuty, ale to jsem šel oklikou,“ směje se Sebastian. Naše dnešní trasa měří pouhé čtyři kilometry, ale zato je stoupání ostřejší.

Viditelnost v lesích je nulová. Mlha v dálce splývá se zasněženým obzorem a já přestávám rozeznávat horizont. Brzo mě mí společníci opouštějí a nechávají mě v rukou přírody a vyšlapané stezky. Tempo chůze si každý volí sám a jít pomalu jako doprovod může být náročnější, než svižný výšlap vlastním tempem. Sníh dnes přimrzl a vytvořila se pevná krusta. Nepropadám se, i když místy mám pod sebou více než metr sněhu. Nefouká. Zima, která mě obklopuje, působí uklidňujícím dojmem. Každý strom si oblékl slavnostní zimní kabát zdobený malinkými ledovými krystalky. Ticho je ohromující.

Krystaly námrazy.

Po několika pauzách, hekání, dokonce i pádech, dorazím na vrchol. Vítá mě zázemí hospůdky Šantán, kde už sedí dnešní návštěvníci z Klubu přátel Lysé hory. Atmosféra je pohodová. Všichni se mi představí křestními jmény nebo přezdívkami a horalský pozdrav „ahoj“ zní z každé strany.

Pravděpodobně nejvíce každého zajímá, proč tito lidé chodí stále na stejnou horu. Pořád dokola, každý den. V Klubu si počítají své výstupy a za určitý počet se odměňují odznaky. Proto každý člen vhodí svůj lístek, kde je uveden celkový počet výstupů a aktuální počet výstupů za rok. „Důvod, proč člověk chodí stále na stejnou horu, nelze vysvětlit, do toho musí dozrát,“ rozpovídá se Marcela Konečná alias Marcelka Horalka. „Je možné, že v těžké životní situaci, jako v mém případě – byla jsem nemocná - se člověk na turistiku obrátí, protože cítí, že se sebou musí něco dělat. Doktoři mě od výšlapů stále zrazovali, ale já jsem cítila, že to zvládnu,“ vysvětluje Marcelka. „Už to bude patnáct let, nemoc je pryč a hory mi zůstaly,“ uzavřela.

Zimní turistika na Lysé hoře ale není o počítání výstupů. Je to o načerpání energie. Je to o relaxaci těla, vybití i nabití energie zároveň. Je to o posezení s přáteli, kteří jsou na horách jako vaše rodina. „Já jsem třeba právě zde potkala svého manžela a pořád chodíme a pořád spolu,“ vypráví opět Marcelka. Lidé na tuto horu jdou ráno před prací nebo odpoledne po ní. Populární je i výšlap za svitu úplňku nebo načasovaný na východ slunce. Kteroukoliv cestou, z jedenácti až dvanácti možných, vždy někoho potkáte. Věková kategorie je naprosto nedůležitá, chodí tady desetileté děti i osmdesátníci. Turistické závody, jako například Lysacup nebo Beskydská sedmička, lákají nové a mladší turisty.V hospůdce je možnost pověsit si promoklé oblečení nad krb, který vyhřívá celou místnost.

Zázemí nahoře poskytuje hospoda Šantán, která bude pravděpodobně v červnu nahrazena novou Bezručovou chatou. „Posádka Šantánu se tady každý týden střídá a zásoby nám vozí skútr,“ sděluje mi z výdejního okénka Michal Kukuczka. „Už nás to tady párkrát pěkně zasypalo a to je právě kouzlo zimy – venku mrzne a není vidět na krok, ale tady vevnitř oheň praská v krbu a můžete si dát i čaj nebo polévku na rozehřátí,“ láká mě Michal. Vracím se tedy s polévkou ke stolu horalů, kteří konstatují, že pokud si už povídám s obsluhou, tak se zaručeně musím přidat do Klubu a začít chodit každý den. Smějeme se. Cítím obrovskou pohodu tohoto místa a začínám chápat bláznivou posedlost Lysou horou. Další týden tedy možná opět ahoj na Lysé hoře.

Klíčová slova: turistika, Beskydy, zima, sport, horalové

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Tomáš Vítek | 13. 03. 2015, 16:33
Markéto gratuluji :-) Nádherně napsané, naprosto přesně jsi vystihla magickou přitažlivost a kouzlo Lysé hory, jakož i pohnutky lysařů, proč zde musí zas a znova. Jen škoda, že jsme Ti dnes nemohli k Tvému dílu popřát osobně :-( Tom