04.03.2014 14:47


Duro Salewa: sedí moucha na lezecké stěně aneb zdolala jsem osobní Everest

Autor: Novotná Tereza | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

Horolezcům přibyla v Maloměřicích nová horolezecká stěna. Duro Salewa, jak se nová stěna jmenuje, návštěvníkům nabízí sto padesát cest různých obtížností a je se svými necelými čtyřiadvaceti metry nejvyšší vnitřní lezeckou stěnou v České republice.

Na stěně jsem nikdy nebyla, moje sestra oproti tomu je tam ve svém živlu a už několikrát mě přemlouvala, abych s ní někdy šla. Když v Maloměřicích otevřeli novou lezeckou stěnu, rozhodla jsem se přestat vykrucovat a dostát svému slibu. Nějak to prostě vydržím, odhodlala jsem se. V neděli jsme do krosny nacpali výbavu – padesát metrů dynamického lana, dva sedáky, sestřiny lezečky a maglajzák, jak se říká pytlíku na magnezium, které horolezci používají, aby se jim nepotily ruce. Vysokou budovu lezecké stěny, která se tyčila uprostřed areálu bývalé cementárny, nešlo přehlédnout už od zastávky šaliny. První sportovní výkon nás čekal ještě předtím, než jsme vůbec vkročily dovnitř. Několik desítek schodů, skrz které je vidět pod sebe jsem zvládla s elánem. I když jsem si mezitím nepříjemně uvědomovala fakt, že výšky, i když z nich nemám vyloženě strach, mi zas až tak dobře nedělají. S funěním jsme tu osmitisícovku zdolaly a vkročily do budovy. Už mezi dvěřmi nás zdravila smělým "ahoj" recepční a barmanka v jedné osobě. Peťa jí obratem odpověděla obdobně familiárně, zatímco já pořád zarytě mlčela a lehce vyvedená z míry přemýšlela, kterou odpověď zvolit. „Pravidlo pro začátek: horolezci si mezi sebou automaticky všichni tykají," sdělila mi dodatečně sestra. Slíbila jsem si, že příště už na to budu připravená. Lezci na stěně Duro Salewa v Maloměřicích. Foto: Tereza Novotná

Horolezci, horolezkyně, horolezčata

Na stránkách psali, že psi do prostoru Duro Salewa nesmějí, takže ty bych tu ani nečekala. Obdobně jsem ale nebyla připravená na děti předškolního věku, které si to v hale vesele jezdily s kočárkem pro panenky, nebo zkušeně lezly. V horolezeckých rodinách je zjevně zvykem učit děti lézt, jenom co se udrží na nohách, podobně jako ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Jenom mi lehce stráželo sebevědomí, když jsem se pracně drala nahoru a nalevo ode mě si to nahoru vesele, mnohem zkušeněji a evidentně beze strachu lezlo malé dítě.

Nedívat se dolů, nedívat se dolů

Sestra mi dala školení, jak jistit, jak lézt, jak připevnit lano k sedáku, a mohla jsem začít stoupat nahoru. Přibližně v polovině stěny jsem si uvědomila, že se mi výška, ve které jsem se ocitla přestává líbit. „Nedívej se dolů, pokřikovala na mě zespodu sestra. Držela jsem se jejích rad a úporně sledovala stupy a chyty nad sebou. Ani nevím, kdy jsem překonala strach, ale euforie z první zdolané stěny stála rozhodně za to. Teď byla řada na mně, abych jistila. Peťa se po stěně pohybuje mrštně jako veverka, takže ani nestíhám dost rychle dobírat lano. Když ji následně spouštím dolů, asi celý výjev působí natolik nebezpečně, že se rozhodne zakročit jeden ze zkušenějších lezců kolem. „Pravou ruku s lanem drž u boku a páčku měj celou dobu stlačenou, kdyby něco, tak ji pusť," instruuje mě, a já už se tykáním nenechám rozhodit.

Krize pod poslední karabinou

Postupem času zkouším i pozici druholezce, protože jako prvolezec, ten který leze první a skrz karabiny připevněné na zdi nacvakává lano, jsem se neosvěčila. Mým úkolem je vycvakávat po cestě nahoru lano z karabin, abychom ho mohly poté jenom stáhnout dolů. Tou dobou už poměrně intenzivně cítím svaly na rukách, o některých s nich jsem doteď ani netušila. Váhám, jestli vůbec tuhle poslední vylezu. Na druhý pokus se konečně odhodlám a tempem šneka vycvakávám lano z karabin a sunu se nahoru. Krize přichází pod poslední karabinou, nevím, kde se pořádně zapřít nohama, dochází mi síly, ale pořád to nevzdávám. Když už jsem vylezla až sem, vycvaknu i tu poslední, pomyslím si. Přemlouvám svaly a na několikáty pokus uvolňuji lano. Na úplný vrchol zbývá asi krok, nade mnou ční poslední chyt neonově růžové barvy, jako by se mi vysmíval. Jsem nahoře a s pocitem zadostiučinění mě sestra spouští směrem k zemi.

Při odchodu pomalu necítím vlastní ruce. Už ale vím, že překonat se stojí za ten pocit a na pozdrav recepční a horolezce pokuřujícího před vchodem odpovídám zkušeným „ahoj“. Pravděpodobně to není naposledy, co jsem tady byla. I když stopy po ní cítím na odřených loktech ještě teď.

Klíčová slova: Duro Salewa, lezecká stěna, horolezci

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.