22.05.2012 00:32


Dánsko je placka, nemají lesy ani řeky, říká volejbalista Jan Trubák.

Autor: Jakub Fajnor | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

Jan Trubák dostal nabídku odcestovat po maturitě do Dánska. Naučil se tam žít na vlastní pěst a zároveň hrál volejbal na profesionální úrovni. Získal díky tomu zkušenosti, které může využít v budoucím životě.

Přehrát audio

Audio

Autor: Jakub Fajnor

Většina lidí má život jednoduše nalajnovaný. Po základní škole je na řadě střední. Tu zakončí studenti maturitou a ve valné většině případů pokračují plynule na vysoké škole. A když nejdou na vysokou, začnou pracovat. Někdy se však objeví nabídka, která se nedá odmítnout a která může člověku přeházet priority. V takové situaci se ocitl i brněnský volejbalista Jan Trubák, který dostal po maturitě nabídku hrát odbíjenou na profesionální úrovni v Dánsku. Od srpna loňského roku do letošního dubna tak žil na severu Evropy. 

Jak jste se dostal k tomu odjet do Dánska hrát volejbal?

Začalo to úplnou náhodou. Kamaráda přes facebook kontaktoval tamní trenér. Znova najížděli na nový program, který chtěli zkusit a hledali hráče z cizích zemí, kteří by jim pomohli. Chtěli se dostat do vyšších soutěží. Kamarádovi řekli: „Pojeď na týden do Dánska, všechno ti zaplatíme, týden odtrénuješ a odehraješ utkání." Tak tam letěl jako první vyslanec. Hned první večer, co tam byl, mi volal, že mají málo hráčů a ptal se mě, jestli nechci přiletět taky. Tak jsme se ze dne na den ještě s jedním dalším spoluhráčem sbalili a odletěli do Dánska.

A to jste tam hned zůstali na rok?

Okamžitě po utkání nám trenér řekl, že se mu líbilo, jak hrajeme. A pak se nás snažil přemluvit na celou další sezonu. Chtěl, abychom podepsali smlouvu na dva roky, ale to jsme nemohli. Alespoň nám tedy nabídl přijet znovu další týden na zápas.

Takže jste letěli dvakrát během dvou týdnů na otočku do Dánska?

Poprvé jsme tam strávili celý týden. Podruhé jsme museli trénovat přes týden v Brně. Takže jsme sedli v pátek večer na letadlo, v sobotu ráno jsme přiletěli, chvilku se vyspali, v jednu jsme odehráli zápas a ještě ten večer jsme se vrátili domů.

Všechno zaplatil klub?

Ano, byla to trošku hurá akce. A takhle se to opakovalo třikrát nebo čtyřikrát. Pak jsme jednou dali přednost brněnskému zápasu, a tak spolupráce utichla. Jenže po sezoně vyměnili trenéra a v nastoleném konceptu chtěli pokračovat dál. Proto nás znovu zkontaktovali. Neměli už tolik podmínek a stačila jim smlouva na rok, což pro mě byla ideální doba. Měl jsem šanci odjet na rok vyzkoušet si život v cizí zemi a hrát u toho volejbal.

Jak vypadala smlouva, kterou jste podepsal?

Byla na profesionální úrovni a měl jsem stoprocentní jistotu, že nebudu z Česka potřebovat žádné peníze. To bylo ideální, protože rodiče nejsou žádní milionáři. Navíc mi trenér v Brně řekl, že se mnou pro další sezonu nepočítá, což moje rozhodnutí dost ulehčilo.

Jak jste bydlel?

Nejprve jsem bydlel u manažera, ale po krátké době mi klub zařídil společné bydlení s dalšími spoluhráči. Byli jsme tam dva Češi a tři Poláci. Původně jsem čekal, že budu hodně mluvit anglicky, ale nakonec jsem se nejvíc bavil s jedním spolubydlícím z Česka. Ale polština má k češtině taky hodně blízko, takže jsem se naučil i trochu polsky.

Používal jste vůbec někde angličtinu?

V dánských lekcích.

Ty jste začal navštěvovat z vlastní iniciativy?

Každý, kdo přijede na delší dobu do Dánska, má od státu hrazeny tři roky kurzů dánštiny. Já si zvolil nejintenzivnější variantu a čtyřikrát týdně jsem se chodil na tři hodiny učit dánsky. A když jsem měl později víc času, začal jsem chodit na brigádu.

Kde jste pracoval?

Moje dánština nebyla ještě na extra vysoké úrovni, tak jsem dělal jen skladníka. Zajímavé je, že takováto povolání jsou lépe ohodnocena, než v Česku. Dostával jsem 14 tisíc dánských korun, přičemž na přežití stačila polovina. Na druhou stranu vyšší vrstvy dostávají o něco méně. Ale  oproti českým podmínkám jsou vlastně bohatí všichni.

V jakém klubu jste hrál?

Bylo to v dvacetitisícovém městečku Ishoj asi dvacet kilometrů od Kodaně. To je město, kde žije hodně přistěhovalců. Afričané, Pakistánci, Indové, hodně multikulturní město. Slyšel jsem, že v něm najdete celkem asi sedmdesát národností. Když jsem jezdíval autobusem, stávalo se, že v něm nebyl žádný Dán.

V jaké lize tamní klub působil?

Bylo to v jejich třetí lize, ale úroveň je v porovnání s českým volejbalem o něco nižší. Bez problémů jsme vyhrávali. Za celou sezonu jsme prohráli asi jen pět setů. V přátelských utkáních jsme třeba dokázali porazit i dánské extraligové týmy. Díky tomu náš tým postoupil do druhé nejvyšší soutěže.

Nabídl vám klub prodloužení smlouvy?

Ano, přemýšlel jsem, že bych tam také začal studovat. Ale bylo mi jasné, že bych pak neměl stejně tolik času na volejbal. Z nás cizinců, které klub vytáhl z Česka a Polska, si pobyt prodloužil jen jeden Polák.

Dalo vám něco působení v tak suverénním týmu?

Ze zápasů jsem moc zkušeností nenabral. Nejvíc jsem získal na trénincích, tam jsem se toho hodně naučil. Ve smlouvě jsme také měli, že musíme povinně chodit do posilovny. Díky tomu jsem nabral svalovou hmotu. Na nohách úplně ne, ale na vrchní části těla hodně.

Co teď máte v plánu?

Podal jsem si přihlášku na Fakukltu elektroniky a komunikačních technologií Vysokého učení technického v Brně. Výhoda tam totiž je, že jim jako kritérium přijetí stačí dobré maturitní vysvědčení. Na téhle škole bych chtěl dostudovat bakaláře.

Přemýšlel jste, že byste se někdy v budoucnosti vrátil do Dánska a hrál tam volejbal?

Žilo se mi tam úplně nádherně. Ale kdybych se tam měl vrátit, tak jedině přejít na magisterské studium. Takové dva roky by byly další skvělou zkušeností, ale zas trošku jinou než v případě sportovního angažmá.

A zůstal byste tam třeba natrvalo?

Do smrti bych nechtěl. Je tam nudná příroda. Dánsko je placka, nejvyšší kopec má 170 metrů nad mořem. Nemají žádné lesy, řeky, všechno je upravené člověkem. Kodaň je třeba pěkná, večer to tam žije, hlavně o víkendu. Ale to mi asi nestačí.

Jací jsou Dánové?

Nejsou na sebe vůbec hnusní. Nezažil jsem moc lidí, kteří by na sebe vyjížděli. Všichni jsou velmi tolerantní. Například mě úplně trklo, když jsem jel zpět do České republiky a řidič, Čech, byl strašně nepříjemný a sprostý na cestující. Ničeho takového jsem za celou dobu v Dánsku svědkem nebyl.

Jaké bylo žít mimo rodinu úplně sám?

Nejhorší to bylo ze začátku, zhruba první měsíc. Neměl jsem přístup k internetu, žádnou spřízněnou duši. V domě se spoluhráči už to pak bylo lepší.

Jak vypadalo vaše soužití?

Já jsem byl taková ta domácí puťka. Každý den jsem nakupoval, vařil a chopil jsem se i praní. Kamarád, který hodně pracoval a neučil se dánsky, mi pak vždycky ze svých peněz zaplatil půlku výdajů. Za ten rok jsem si na domácí práce docela zvykl a naučil jsem se vařit, protože jsem kuchtil minimálně obden.

V čem je největší rozdíl mezi životem Dánů a Čechů?

Dáni nemají problém s penězi. Odpadá stres, co budou dělat od pětadvacátého do třicátého v měsíci. Také jsou mnohem více sportovně zaměření. Hodně jezdí na kole, běhají, i třeba kolektivně ve velkých skupinách. Stejně tak si dávají větší pozor na stravu. Žijí prostě zdravěji.

Kdybyste zhodnotil celou zkušenost, co bylo nejvíce pozitivní a negativní?

Poznal jsem, jak se žije v jiné zemi. Naučil jsem se, jak být asertivní a slušný zároveň. Dostal jsem větší chuť bavit se klidně s neznámými lidmi. Vím, jaké to je žít bez rodiny, na vlastní pěst. Co se týče negativ, tak jsem asi ztratil jeden rok na vysoké škole. Mohl jsem si vytvořit více kontaktů do budoucího života, ale převažují určitě pozitivní zážitky a zkušenosti.


Klíčová slova: Dánsko, volejbal, Jan Trubák

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.