06.12.2011 06:07


Co takhle se nenarodit

Autor: Dagmar Mašková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Pochody pro život, surové dokumenty pro děti ve školách, kampaně před porodnicemi. Články, bouřlivé diskuze, fotky. Krvavé fotky. Tiché polemiky s přáteli, nevyřčená slova mezi matkami a dcerami. Tématem toho všeho jsou potraty. A já mám neutišitelnou potřebu k tomu něco říct. Sama jsem tu totiž nemusela být.

Zvláštně se to občas sejde. Nedávno jsem narazila na velmi těžkou otázku. Chtěla jsem se jí raději zbavit, odsunout ji dozadu do hlavy, do šuplíku s nálepkou „Na někdy jindy“. Ale ono ne. Je tady pořád. V televizi, na internetu, ve škole, po večerech při povídání s kamarádkou. Mezi řádky rozečtené knihy na mém psacím stole, ve snech o budoucnosti. Potraty. Proč mě tíží? A co že tak důležitého vám chci říct? Chci vám zprostředkovat hlas zase z trochu jiné strany. Můj hlas, který možná vůbec nemusel existovat. Nečekejte odpovědi. Jen realitu.

Dagmar Mašková

Realita je taková, že je mi dvacet jedna let a trpím vzácným vrozeným onemocněním lomivosti kostí třetího stupně, tedy nejtěžší nesmrtelné formy. Pokud je toto onemocnění u plodu diagnostikováno, lékaři navrhnou interrupci. Ze zdravotních důvodů, ohrožení života. To je přeci jasné. Život s tímto onemocněním přináší často až stovku bolestivých zlomenin, první utrpí plod po vývinu kostí i v těle matky, křehkost zubů, ochablost svalů, trpasličí vzrůst, problémy s dechem, páteří a sluchem. Již od útlého dětství musí nemocní podstupovat nejrůznější lékařské zásahy, narovnávání a výztuže kostí. Onemocnění se s padesátiprocentní šancí přenese na potomky nemocného. Život osob s lomivostí kostí je plný bolesti, stresu a strachu. Tímhle vším jsem si prošla, procházím a budu procházet. Do konce života. Je to strašné. Ale taky... 

Je mi dvacet jedna let a přes prognózy lékařů stále žiji. Studuji vysokou školu, bydlím ve vlastním bytě. O prázdninách v něm hlídám mladší sourozence. Věnuji se plavání a pohybovému divadlu, pomáhám organizovat dětské tábory a jsem aktivní jako dobrovolník. Mám spoustu přátel, nyní i partnera. V budoucnu bych ráda pracovala jako psycholožka. Nejsem vůbec o nic víc, ale ani o nic míň než kdokoliv jiný. Jen se musím rvát.

V televizi jsem viděla paní, která trochu lehčí formou mojí nemoci také trpí. Vyprávěla, že sama už měla několik zlomenin jako plod v těle matky, jaké těžkosti má v životě, ale jak ráda je na světě. A pak také říkala, že čekala dítě. A šla na potrat, protože by mělo hrozně těžký život. Napadlo mě tehdy, co by dělala moje máma, kdyby věděla, s jakou přijdu na svět. Taky by mě ušetřila toho trápení? A co já, přála bych si nikdy se nenarodit?

Někdy ano. Ale někdy bych si taky přála moct žít život ještě několikrát. Nevím, netuším co je správné a co špatné. Nechci to ani soudit nebo srovnávat. Nevím, jak bych se sama v roli možné budoucí matky rozhodla. Já jen vím, že kde je bolest, je i radost, kde je strach, tam je i naděje, a kde jsou překážky, tam jsou i možnosti. Takhle věci jsou. Nechme je prosím tak.

Podobné články:

Stop genocidě? Ano, ale s rozumem, prosím vás

Interrupce nejsou vraždy nevinných dětí

Klíčová slova: potraty, interrupce, názor

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.