10.12.2013 13:14


Být jeden den zaměstnaná ve zdravotnictví mi bohatě stačilo

Autor: Tereza Paďourová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Jehly, infuze, bílé stejnokroje. Tak by mohla vypadat nejedna noční můra. Práce ve zdravotnictví je náročná v mnoha ohledech, a to nejen co se podávání injekcí týče. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, jak vypadá jedna dvanáctihodinová směna zdravotnického záchranáře na anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Z důvodu možné konfrontace pracovních postupů redakce v textu pozměnila jméno zdravotnického pracovníka a rovněž nejmenuje nemocnici.

Je těsně před půl šestou ráno a já procházím dveřmi nemocnice. Tentokrát dobrovolně a v doprovodu zdravotnického záchranáře Martina T. Právě za jeho zády se dnes budu pohybovat. Kam půjde on, vyrazím i já. Ošetřovat pacienty mě prý nechat nemůže, ale to je dobře. Budu ráda, když tuto dnešní výzvu přežiji já sama.

Dostávám do ruky vstupní kartu, kterou protáhnu čtečkou, a otevírají se mi dveře anesteziologicko-resuscitačního oddělení. Mám chuť se na chvíli zastavit a s otevřenou pusou si všechno prohlédnout. Na to ale není čas, jdu přeci do práce a pacienti čekají. Vstupuji tedy do první místnosti po mé pravé ruce, které se tu říká filtr. Tady jsou v komíncích narovnané haleny a kalhoty různých velikostí. Moje očekávání sukně a podkolenek se nenaplnilo. Martin mi vysvětluje, že na oddělení jsou oblečení všichni stejně, bílé kalhoty a svršek s modrým límečkem. Proto musím dostat také visačku se jménem, pracovištěm a funkcí. S nafasovaným stejnokrojem odcházíme do další místnosti, která slouží jako šatna. Zde si ve skříňce nechávám své civilní oblečení. Do náprsní kapsy umisťuji nezbytné propisky a razítko se jménem a titulem. Tím bych společně s parafou jako pracovník oddělení musela opatřit veškeré provedené úkony. Do batohu dávám svačinu a jdu na sesternu. Tam je pohovka, stůl s židlemi, mikrovlnka, varná konvice a další věci sloužící jako zázemí. V sesterně čekáme na nepřítomné kolegy. Celkem na denní směně slouží šest osob plus lékaři a sanitářky. Pár minut před šestou hodinou všichni společně vyrážíme na oddělení, konkrétně na místo zvané velín. To je dlouhý stůl s židlemi, na kterém jsou umístěné různé monitory. Noční směna už na nás čeká, aby nám mohla předat službu. To ve zkratce zahrnuje informace o událostech z předchozího dne, počtu pacientů, stavu léků a opiátů. Vedoucí sestra noční směny rozdělí naší službě pacienty. Při plné kapacitě je na oddělení dvanáct lůžek. Dnes tu leží pouze jedenáct lidí, sestra mi přiděluje dva pacienty. Jednoho ve vážném stavu a jednoho v lehkém.

Sedám si k sestře, která u mých pacientů sloužila v noci, a dostávám veškeré informace o jejich stavu, informace z vizity a léky, které pacient právě dostává a které dostat má. Pacient se kontroluje každou hodinu, měří se tlak, puls, saturace, hodnotí se vědomí a údaje se zapisují do archu. Podle stupnice hodnocení vědomí RAS zjišťuji, že můj první pacient je v  bezvědomí s reakcí na bolestivý podnět a druhý je při vědomí, spolupracuje. Každé tři hodiny jim musím přeměřit teplotu. U pacienta v těžkém stavu mi to moc práce nedá, má v jícnu zavedené teplotní čidlo, které mi na monitoru ukazuje přesnou teplotu. U druhého budu teplotu zjišťovat klasicky umístěním teploměru do podpaží. Začínám si připadat jako úředník, protože mi sestry vysvětlují, že jakmile na pacienta sáhnu, ať už mu jdu jen překontrolovat, zda funguje cévka na odvod moči, musím to do příslušného papíru zapsat. Na druhé straně tohoto papíru je hodnocení, které budu muset po ukončení směny sepsat. Čeká mě odběr krve. Noční směna nám připravila žádanky, takže beru nutné vybavení a jdu k pacientovi číslo jedna. Ten má jehlu zavedenou přímo do žíly, to je pro mě jednodušší. Nemohu si nevšimnout, že kolem neustále něco pípá, nehledě na množství monitorů a měnící se hodnoty na nich. Než se dostaneme ke druhému pacientovi, musíme krev označit štítkem se jménem a spolu s žádankou ji umístit do boxu, který následně poputuje do laboratoře. Převlékám si už potřetí rukavice. Odběr se zdařil, při zajišťování vpichu však Martinovi na kalhoty ukápla krev, proto se musí jít celý znovu převléknout do filtru.

Po odběrech se směna dělí na polovinu. Jedni jdou na snídani, přičemž kolegům předávají nezbytné informace o jejich pacientech, kdyby bylo nutné rychle zasáhnout. Já si sedám k rozepsaným papírům. Veškerá lejstra není možné stihnout ráno vyplnit, musím je dodělávat postupně ve volných chvílích. Po deseti minutách se sestry vracejí a střídáme se. Před snídaní se ale musím převléknout do jiného oblečení. To je modrá halena a bílé kalhoty. Nosím je, když jdu ven z oddělení, jako uniformu. Bílý stejnokroj je sterilní, proto v něm na snídani jít nemohu.

Po snídani jdeme pacienty umýt. Jeden z nich je schopný dojít si sám do sprchy, pomáhám mu se vším, co potřebuje. K druhému si nesu lavůrek s vodou. Musím ho svléknout, omýt, vyčistit zuby pomocí speciální odsávačky a převléknout do čistého oblečení. Tento postup u obou zopakuji ještě večer. Dále je nutné převázat oběma pánům veškeré vstupy, což je u těžkého pacienta mimo jiné tracheotomická kanila, na kterou je napojený dýchací přístroj nebo centrální žilní vstup. Vše musím přelepit a ošetřit tak, aby náplast a hadička nebyly na stejném místě, jinak by mohl vzniknout otlak. Druhý pacient, který je při vědomí, má naštěstí jen dva vstupy, takže jeho ošetření mi netrvá tak dlouho. Každé tři hodiny jim také musím do očí kápnout desinfekční kapky a po šesti hodinách, nebo dle potřeby, umělé slzy, aby oči nevysychaly. Můžu být ráda, že moji dva pánové se nadměrně nepotí. Sestra, která má na starosti dva vedlejší boxy, musí oba pacienty převlékat a mýt co hodinu. Během tohoto procesu jsem si asi milionkrát vyměnila rukavice, pod ústní rouškou mi také není moc příjemně. Do toho všude křičí přístroje, ke kterým musím odbíhat, nastavovat nové časování a měnit léky. Po chvíli mám pocit, že se mi rozskočí hlava a upadnou nohy.

Dále převazuji všechny rány a začínám s rehabilitacemi. To u nehybného pacienta znamená, že mu hýbu s nohama a rukama. Pohyblivý pacient s mou pomocí cvičí sám. Po celou dobu si s ním povídám, probíráme i to, jaké jídlo dnes bude mít a v kolik hodin mu ho přinesu.

Přichází lékař. Společně zhodnotíme situaci, dohodneme se na dalších postupech a odchází napsat vizitu. Po chvíli se vrací a předává mi papír, na kterém je napsané, co chce, abych u pacienta vyšetřila. Pojedeme tedy na rentgen, natočíme EKG a nasadíme nové léky. Jdu na velín a zařizuji předepsaná vyšetření a vypisuji žádanky. Poté si jdu připravit léky a naředit infuze podle požadavků ošetřujícího lékaře. Na moji otázku, jak zjistím, na jaký poměr naředit a nadávkovat léky mi Martin odpovídá, že to musím prostě vědět. Nové i staré léky si pak musím rozepsat podle včerejší vizity tak, aby na sebe jejich dávkování časově navazovalo. Navíc také pro mé pacienty musím naředit léky na tlak, aby byly připravené v okamžiku, kdy přístroj začne hlásit, že infuze dochází. Všechny úkony průběžně zapisuji do papírů.

Ve chvíli, kdy dokončuji výše zmíněné, přichází na vizitu primář, jeho zástupce, tři ošetřující lékaři a staniční sestra. Je jedenáct hodin dopoledne. Skupina se zastavila před jedním z mých pokojů, nesu jim tedy papíry s informacemi o pacientovi. Lékaři jej hodnotí a pokládají mi otázky ohledně jeho zdravotního stavu. Poté přejdou k mému pacientovi číslo dva a pokračují k ostatním. Po téhle „předváděcí akci“ se rozdělujeme na dvě skupiny a jdeme na oběd. Postup je stejný jako u snídaně.

Odpoledne plním požadavky lékařů, rehabilituji s oběma pacienty a s tím čilejším také prohodím pár vět, aby mu nezakrněl jazyk. Neustále také odbíhám k monitorům, které po mně pořád něco chtějí, pravidelně také musím odsávat zahleněného pacienta v kómatu. Zatím jsem si nevšimla, že bych chodila. Běhám.

Zvoní telefon, na druhé straně je sestra ze sálu. Chtějí nám přivézt pacienta, my ale nemáme místo. Jedno ventilované lůžko musí pro případ nouze zůstat volné. Musí tedy na jiné oddělení. Sotva jsem si oddechla, že nebude více práce, telefon zvoní znovu. Volají z chirurgického oddělení, že resuscitují pacienta a potřebují pomoc. Okamžitě s lékařem a resuscitačním kufrem vybíháme z oddělení a utíkáme po chodbě plné lidí na chirurgii. Lidé se nechápavě dívají a já si připadám jako ve filmu. Rozrážíme dveře pokoje, kde už se sestry snaží pacienta zajistit. S naším příchodem od něj ustupují a nechávají záchranáře a lékaře odvést jejich práci. Naštěstí úspěšně.

Vracíme se na oddělení a pacienta po resuscitaci si vezeme s sebou. Sotva jej stihneme umístit na volné lůžko, volají na nás dvě kolegyně, že musíme do přízemí na příjem. Záchranka veze pacienta. Podle zpráv ze sanitky sestry stihly zajistit potřebné lékaře, kteří už na nás na příjmu čekají. Do minuty sanitka přijíždí, já tentokrát ale musím počkat mimo sál. Po necelé půlhodině vycházejí ze dveří známé tváře a společně se vracíme na oddělení. Pacient je zajištěný a čeká ho operace. Přemýšlím, jak to zatím zvládají zbylé tři sestry, které zůstaly na plném oddělení samotné. Po tom, co jsem právě zažila, si nedovedu představit, že tam zůstaly jen ve třech. Vstupuji znovu na oddělení, ve filtru se převlékám a jdu na velín. Sestry nás informují, co se v naší nepřítomnosti událo. Pacienta, který na tom byl po zdravotní stránce dobře, přeložily na jiné oddelění. Uvolnilo se tak místo pro člověka z příjmu, který musí být po operaci automaticky uložený právě na našem oddelění. Budeme mít plno.

Když zrovna někdo z nás nemá co na práci, desinfikuje veškeré povrchy. Blíží se půl šesté odpoledne, proto začínáme psát hodnocení směny a připravujeme se na předání noční službě. Chvíli před odbitím celé hodiny přichází nová šestka a já mám pocit, že tu s nimi zůstanu. Na lůžku.

Klíčová slova: zdravotnický záchranář, nemocnice, povolání, na vlastní kůži

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.